Tři, dva, jedna, řekni ANO!

4 min. čtení
svatba ano či ne

Před pár týdny jsem šla na svatbu. Ne jako nevěsta, ale jako doprovod svědka. Nevěsta byla jako obrázek, ženichovi to v obleku taky moc slušelo. Pak začala hrát hudba, nástup. Srdíčko poskočilo… a v tu chvíli byl romantice konec.

Abych pravdu řekla, byl to můj první obřad, který probíhal na radnici. Jednou jsem byla v kostele, podruhé se kamarádi brali na hrázi rybníka. Jedna svatba tak byla církevní, druhá uvolněná a pohodová. A ta poslední? Přišla jsem z ní domů trochu rozčarovaná a s otázkou, jestli se chci vůbec někdy vdávat a případně jakým způsobem to pojmout. A co mě tak znechutilo? Strojenost, rychlost, a především organizace každého vašeho kroku.

„Vy půjdete s otcem, pak se rozdělíte, stoupnete si vpravo, pak úkrok, vlevo, pozor na fotografa. Neberte si prstýnky sami, pusu si dávejte dostatečně dlouho, aby vás stihl vyfotit…“ slyšela jsem ze zadní místnosti obřadního sálu, kde nějaká paní instruovala svatebčany. A mně v tu chvíli zatrnulo, protože jsem přišla na to, že bych se takhle vdávat ani nikdy nemohla. Nepamatuji si ani kroky valčíku, natož abych zvládla tenhle svatební taneček před oltářem.

Jde přece o lásku

Pak mě napadlo – co vlastně snubní prstýnky změní, a je svatba vůbec důležitá? Před sto lety něco jako volný svazek ani neexistovalo, ale dnes se naopak vztah bez oddacího listu stává životním stylem, i když obliba svateb se pomalu zvyšuje. Ze statistik vyplývá, že se nesezdané páry rozcházejí pětkrát častěji než ty manželské. Což je dáno především nepříjemnostmi okolo rozvodu a nutností si pořádně rozmyslet každý krok před tím, než ze vztahu prostě uteču. Podle některých výzkumů je v nemanželských párech dokonce i více nevěry a mileneckých dobrodružství.

Muže a ženy od chomoutu odrazují rozdílné věci. Muži se bojí ztráty svobody a toho, že se z nich stanou podpantofláci. U žen hrají hlavní roli neblahé zkušenosti s muži, strach, že se znovu spálí. I tak ale ženy stále chápou manželství jako určitou jistotu, že je muži hned tak neopustí a myslí to s nimi opravdu vážně.

Singles. Existují vlastně?

Dříve se jim říkalo staré panny anebo staří mládenci a lidé na ně koukali s lítostí, protože se jim nepodařilo najít ten správný protějšek. Dnes si však někteří volí samotu dobrovolně. Těmto lidem se říká singles. Jedná se většinou o atraktivní, úspěšné jedince, kteří se nechtějí vázat a hledají si jen příležitostné vztahy. Co je na tom láká? Neustále zažívají ve vztazích ty krásné začátky, kdy partneři neřeší problémy a vznášejí se na růžovém obláčku. Když přijde první komplikace, vztah opouštějí jako myši potápějící se loď.

O singles se traduje, že mají kvalitnější sexuální život, než je tomu u stálých partnerů. Se svým dočasným protějškem navíc sdílejí jen to hezké, nežijí spolu a vídají se jen tehdy, když mají oba dobrou náladu. Pro tento styl života se rozhodlo zhruba 18 % populace. Co je však zajímavé, právě tito lidé bývají největšími konzumenty romantických filmů a písní. Kolem 35. roku si navíc začínají uvědomovat, že jim něco chybí. Celoživotních singles je opravdu jen mizivé procento, zbytek se uchyluje většinou na internetové seznamky, aby tam našli svou polovičku.

Jde to i jinak

Já osobně nejsem ani zastáncem singles, ani života na psí knížku. Svatbu jednou plánuji, jednou… třeba až budou děti. Zatím mi to přijde zbytečné, nemluvě o tom, že to není levná záležitost. Místo svatby jsem si ale s přítelem pořídila hypotéku. Už se ani jeden z nás nemůže jen tak sbalit a ze vztahu vypadnout, aniž by bylo potřeba řešit, co se společným majetkem. Máme tak vyměřených dalších 30 společných let a až hypotéku doplatíme, uvidí se…

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email