Péct vánoční cukroví, nebo řídit svět?

4 min. čtení
vánoční cukroví

Před pár dny můj přítel Ondřej vyjádřil přání, že „by bylo hezký, kdybychom měli nějaký vlastní vánoční cukroví“. Tím myslel, že by bylo fajn, kdybych taky něco upekla. Já. Já, která donedávna za vrchol svého kulinářského umění považovala smíchání čerstvého sýra, rajčat a balsamica. Okamžitě jsem se začala rozčilovat a pro sebe si prskala, jestli si jako vzpomíná, že jsme se potkali v baru po pár panácích, a ne na kurzu pro správné hospodyňky. Chtěla jsem mu ale udělat radost, a tak jsem se jedno nedělní odpoledne pustila do vanilkových rohlíčků.

Vaření a pečení mě celkově prostě nebaví. Je pravda, že nejsem zrovna příklad Stepfordské paničky. Ondřej je ale kuchař, a vaření je navíc jeho vášní, takže se krásně doplňujeme, a nejspíš i proto jsme spokojení. Kromě chvil, kdy po mně chce vánoční cukroví.

Během přípravy rohlíčků – poté, co jsem se potřetí vrátila z obchodu a konečně měla všechny suroviny – jsem začala trochu přemýšlet o tom, jak to my holky v našem věku máme těžké. Nejdřív samozřejmě sebelitováním, že já chudinka musím trávit neděli u plotny, ale pak jsem se do přemýšlení ponořila hlouběji. Nedávno jsem totiž četla moc zajímavý článek o „vyhoření duše“. Ve zkratce šlo o to, že dnes je tolik možností, šancí a příležitostí, až vlastně člověka nebaví nic.

Čeká se od nás všechno

Pokud to vztáhnu na situaci zrovna nás, holek mezi 25 a 30 lety, vidím tento problém poměrně jasně. Čeká se od nás vlastně všechno. V našem věku už bychom samozřejmě měly mít vystudovanou dobrou vysokou školu a zároveň poměrně velkou pracovní praxi. V práci máme být nejen úspěšné, ale také motivované a pozitivně naladěné. Práce nás přece musí naplňovat, bavit a posouvat dopředu! Nehlásají to snad všechny motivační školy a knihy?

Kromě toho, že je ta zábavná práce zároveň smyslem našich životů, měly bychom už mít něco procestováno. Žily jsme přece v několika cizích zemích, když my konečně MŮŽEME! Nehledě na to, že bychom už mohly mít za sebou nějakou tu seberealizační a sebepoznávací cestu, a pokud jsme ještě neabsolvovaly pěšky pouť do Santiaga nebo neobjely Indii na koloběžce, měly bychom si s tím pospíšit.

Děti ani brzy ani pozdě

A rovnou se dostáváme k rodině a vztahům. Naše předchůdkyně, tedy ženy dnes kolem 35 let, byly myslím společenskou situací víc tlačeny ke kariéře. Děti mají často až teď, na rodinu bylo dost času, důležité bylo najít tu nejlepší pozici a vybudovat kariéru. U nás už je to trochu jiné, alespoň z toho, jak to vidím já. Už se vracíme k poznání, že mít děti pozdě s sebou nese i spoustu negativ.

Proto se trochu očekává, že už rodinu řešíme. Samo sebou máme stálý vztah a baví nás zařizovat byty, vyřizovat hypotéky a zkrátka hnízdit. A je snad jasné, že už víme, jak vlastně budeme děti vychovávat! Budeme používat látkové pleny, nebo snad znečišťovat planetu těmi umělými? Budeme dítě trestat, řídit se metodami nevýchovy, bude chodit do lesní školky?!

Můžeme = musíme

Dost. Je to s podivem, ale skutečně mi připadá, že všechny tyto věci od nás společnost tak nějak očekává. Protože my přece konečně můžeme! Můžeme všechno a z toho vyplývá, že také všechno musíme. Vyzkoušet. Dokázat.

Když jsem tohle téma probírala s kamarádkami, došly jsme ještě k jedné věci. Jakmile se jedna z těch věcí nedaří, připadá nám, že jsme selhaly a že nemá smysl dělat i jakoukoliv další. Pak si sedneme, začneme o tom přemýšlet a dojdeme k závěru ve stylu: „jaký má smysl, abych tu dělala večeři, když jsem stejně ještě ani neobjela svět“ a začínáme propadat právě té beznaději a vyhoření.

Když jsem rohlíčky vytahovala z trouby, už jsem byla poměrně klidná. Nerozčilovala jsem se nad smutným údělem nás žen, co „oddřou všechny vánoční přípravy samy“, a těšila se, že Ondřej bude mít radost. Lék na ten pocit, že musíme všechno stihnout a všechno dokázat, jsem během pečení nenašla. Asi to musíme dál zkoušet, ale rozhodně bychom neměly zapomínat na pohodu, klid a heslo „hlavně se z toho neposrat“. :-)

 

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email