Žijeme ve světě sociálních sítí, nových médií a virtuální reality. To je fakt, který není možné změnit, zvrátit ani popřít. Někdy se zdá, že nás technologie pohlcuje, že jsme bezbranně vystaveni umělým světům a ztrácíme kontakt s okolím i sami se sebou. Kritika a varování jsou často na místě, ale nepřeháníme to s tím strachem někdy? Každý problém můžeme postavit do světla, ve kterém vyděsí a šokuje, stejně tak jako do trochu umírněného a přirozenějšího. Jeden příklad za všechny:

Internetem nedávno proběhla zpráva o práci amerického fotografa Erica Pickersgilla. Fotografoval své přátele i naprosté cizince v situacích každodenního života, kdy drželi v ruce chytrý telefon, s jedním rozdílem – aparát jim vzal. A tak vznikla série „Odstraněno“, zachycující postavy s očima upřenýma do prázdných dlaní. Partneři tak leží zády k sobě v posteli, sedí na lavičce, u grilování, je tu i ženich a nevěsta. Smysl fotografova sdělení je zřejmý: komunikujeme se svými telefony, ne se sebou navzájem. Mezilidský kontakt je ohrožen. Odcizujeme se. Mobilní technologie ničí lidskost.

Představme si ale, že by lidé na fotografiích měli v ruce jiné předměty: knihy, noviny, klasický fotoaparát… Také bychom tvrdili, že kniha, noviny a fotoaparát zamezují lidské komunikaci a způsobují odcizení? V mnoha situacích plní mobilní zařízení podobnou funkci. Ne každý z nás se například potřebuje stále s někým bavit a být v interakci. Sejdou-li se dva introverti, mohou najít v situaci, kdy se každý na své židli nebo polovině postele ponoří do vlastního fiktivního světa, ideální souznění. Já sama si v mnoha situacích nepřeji být rušena a oslovována, protože je zkrátka součástí mého založení komunikovat jen tehdy, když chci já. Dříve bych s sebou na určitá místa brala knihu, ale stejně bych se nezačetla, byla by především symbolickým štítem. Dnes stačí jako stejnou výstrahu použít zapnutý smartphone a je klid…

Mobilní zařízení jsou především novým nástrojem, který používáme k uspokojení svých potřeb. Těch, které jsme měli odjakživa. Někdy je, pravda, dokáží podpořit více, než by to svedl kterýkoli jejich předchůdce, a tak skutečně mohou napomoci rozvoji sociální fobie nebo patologického chování. Ale jádro této změny je stále v každém člověku a v jeho nejvlastnější povaze, sklonech.

smartphone-569076_1920

Zygmunt Baumann v jednom rozhovoru mluvil o tom, že na sociálních sítích máme možnost vytvořit si vlastní svět, obklopit se zprávami a názory, které nám vyhovují a rezonují s našimi vlastními, a tak se sami ve svých přesvědčeních utvrzujeme. Pomáhá nám to chránit se před konfrontací s tím, co se s nimi naopak vylučuje. Je to tolik špatně? Pokud někdo považuje virtuální realitu za objektivní obraz světa, pak je skutečně něco v nepořádku. Ale není jinak prostředí nových médií jen něco jako prodloužená ruka našeho vlastního obýváku? Odjakživa se obklopujeme tím, co odpovídá našemu vkusu a pohledu na život, ať jsou to knihy, hudba či umělecká díla, čteme noviny, které vyhovují našim názorům. Proč by tomu tedy mělo být ve světě internetu jinak a muselo to nutně znamenat hrozbu?

Virtuální realita není nebezpečná, pokud si uvědomujeme, že je virtuální. A že každý z nás má svou realitu a své vidění světa i mimo internet. Člověk je ve své tvořivosti a vynalézavosti omezen vlastní zkušeností. Neumíme si představit nekonečno, neumíme snít o smrti, a tak neumíme vytvořit ani technologii, která by nám sama vládla. Vždy jde o nástroje, které máme ve svých rukou, a je na nás, jak je použijeme. Internet konzumujeme úplně stejně jako třeba prvorepublikový tisk. Místo vystřihování článků máme záložky na liště. Někdo s ním zachází jako s šestákovými bulvárními plátky, někdo hledá potvrzení svého politického názoru, někdo únik. Nevyčítejme ale technologii své vlastní chyby. Pouze nám nastavuje o něco jasnější zrcadlo, a to je zřejmě to, co mnohé z nás tolik děsí.ноутбуки сравнениеГостиницы Буковель Поляницяотзыв о компании

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email