Neslyším tikot biologických hodin

1
3 min. čtení
biologické hodiny

Je mi třicet let, všude kolem mě se promenádují kamarádky s bříšky a rodí se ostošest. I na mě někdo občas zaútočí otázkou, jestli už konečně plánujeme s přítelem potomka. A já jen krčím rameny, nevím, co říct, a sebe sama se ptám, jestli se mnou náhodou není něco špatně.

Děti nikdy nebo někdy?

Asi tak jako u většiny žen, i u mě došlo k postupnému vývoji názoru na děti. Ještě si živě pamatuji na svá vlastní pubertální tvrzení, v kterých jsem se zapřisáhla, že já děti nikdy mít nebudu. Co bych s nimi taky dělala, že jo?

Odmítání mateřství však s postupujícím věkem přešlo v tvrzení, že jednou děti mít určitě chci. Jenže je mi třicet a to jednou ne a ne přijít. Před několika lety jsem dodělala školu, čtyři roky regulérně pracuji a občas se přistihnu, že přemýšlím nad tím, čím chci být, až vyrostu. Neznám odpověď na spoustu závažných otázek, i když bych vlastně měla být již dávno dospělá.

Bez dětí, bez starostí

Pro život bez dětí se u nás prý rozhodne zhruba šest až osm procent žen. Někteří psychologové však tvrdí, že pokud nejsou v partnerství děti, může to postupně vést k rozkladu vztahu. A to i v případě, kdy se na tom partneři shodnou. Vztah by měl totiž procházet několika etapami.

I já si myslím, že je potřeba se stále někam posouvat. Fáze zamilovanosti, první společné bydlení, svatba, bydlení na hypotéku… děti? Pokud už však žádný posun není možný, může vztah po čase vyčpět. Prostě a jednoduše, pořád se musí něco dít a partneři se potřebují mít na co těšit.

Zasloužilé matky argumentují tím, jak život bez dětí postrádá smysl, že se díky nim všechno změní (k lepšímu samozřejmě) a člověk přehodnotí svůj žebříček priorit. Někdy mám pocit, jako by na mě mé kamarádky–matky koukaly s vševědoucím pohledem žen, jež odhalily tajemství života. Minimálně. A možná i já jednoho dne budu zasvěcena…

Tlak vnějších okolností

Osobně obdivuji naše matky, že nás zvládly mít třeba ve dvaceti letech. Je však otázkou, jestli jim tikaly hodiny, nebo to bylo spíš tlakem okolí. Na starší rodičky se dívalo skrz prsty, na ty, které děti neměly, pak jako na nemocné chudinky.

Mám pocit, že je tomu dneska naopak. V časopisech čtu o matkách na mateřské, co podnikají, mají tisíce projektů a ještě úsměv na rtech. Na druhou stranu naše společnost zatím příliš netoleruje ženy, které se rozhodnou být bezdětné. Pořád nás to tak trochu nutí si myslet, že buď za to může smůla na partnery, nebo jiný závažný důvod, ne pouhé rozhodnutí. A je nám jich vlastně líto.

Když já nevím, ale měla bych…

Nerozplývám se nad každým miminkem v kočárku, nevyhledávám společnost malých dětí, rozhodnutí stát se matkou v mém případě bude spíše věcí rozumu. Než bych totiž dospěla do fáze „ano, chci děti a vím to určitě,“ už dávno budu v přechodu. A vím, že by mě to mrzelo, kdybych se o tuhle životní roli připravila.

Ale třeba se, až budu v očekávání, můj pohled změní. V jednom článku jsem četla, že pokud tikot hodin neslyšíte, děti si pořizovat nemáte. Jenže co když jen tikají příliš potichu? Nebo potřebují jen trochu popostrčit? Jsou snad biologické hodiny zárukou toho, jaká ze mě jednou bude matka? Doufám, že nikoli!

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email

Jeden komentář: “Neslyším tikot biologických hodin”

  1. Jana napsal:

    Děti jsem chtěla, ale doma mě to s nim(a) moc nebere. Takže jo, původní rozhodnutí bylo prostě rozumové – vývoj vztahu, věci v práci, věk a pod. No a? Neznamená to, že bych je měla míň ráda než matka, která každému leze do kočárku a už se nemůže dočkat, až bude čůrat na papírek a čekat na dvě čárky. Nevidím nic špatného na tom, pořídit si je z rozumu. Třeba to po porodu přijde, ten pocit, že přesně tohle chybělo. A nebo ne. Ale pokud člověk není vyloženě proti dětem, tak bych do toho šla :-)