Mladý konzervativec aneb děti a (ideálně žádné) změny

4 min. čtení
dítě odmítá změny

Jako malí jsme snad všichni měli nějaký zavedený rituál, který nám nesměl nikdo narušovat. Čištění zubů následuje až po vykoupání, nikoliv naopak. V pátek se pro změnu není třeba koupat vůbec, pokud si to dítě nepřeje. Kompot až po jídle, nemíchat a netřepat. Zkrátka každý jsme měli něco. Jak ale tyhle výstřelky pak vnímá dospělý u vlastního dítěte?

Spousta dětí ve věku kolem dvou let má například plyšové zvířátko, které s sebou musí neustále nosit a nesnese, když se od něj odloučí. Moc dobře si pamatuji, jak jsme s mojí matkou jeli přes celé město, protože si malá sestřenka u nás zapomněla plyšovou kočku a odmítala bez ní usnout. Náš synek nic takového nemá, až se tomu divíme. Ano, svého času chtěl ven pořád nosit jednu konkrétní kšiltovku (a občas trval i na jiném oblečení, jednou například zimní bundě – v srpnu), ale to nebyl neoddělitelný kamarád, pouze oblíbená čepice, kterou když si zapomněl doma, nic až tak hrozného se nedělo.

Období konzervativních postojů totiž teprve mělo přijít.

Líbí, nelíbí, líbí…

Protože kluk roste, bylo rozhodnuto, že od jedněch prarodičů dostane dlouhou peřinu. Druzí prarodiče nabídli, že koupí povlečení. Krásné, s dinosaury. Sotva ho synek o narozeninách uviděl, nadšeně se na něj vrhl a vydržel si ho prohlížet snad čtvrt hodiny. Zpod nové peřiny málem odmítal vylézt. Alespoň do chvíle, kdy přišel večer.

Jekot, odkopávání se. Peřina musela prostě pryč. Dialog mezi námi byl vpravdě absurdní.

„Líbí se ti ta peřina?“
„Jo.“
„Budeš pod ní spát?“
„Ne!“
„Ale vždyť je moc hezká.“
„Jo.“
„Takže když je hezká a líbí se ti, budeš pod ní spát?“
„Ne!“

Rezignovaně jsem šel pro starou pokrývku s modrým povlečením s medvědy. Dinosauří peřina je stále milována, ale pouze přes den. Na jeho posteli se nesmí ale objevit vůbec nikdy.

Strach z hlubin vesmíru

Aby toho nebylo málo, brzy následoval podobný případ. Na stropě v dětském pokoji je nalepených několik hvězd svítících ve tmě, které má synek moc rád. Dostal další sadu samolepek, opět s hvězdami, a dokonce i planetami. Nadšeně se na ně díval, zjevně se mu opět moc líbily… ovšem jen do chvíle, než jsme zhasli.

Sotva se podíval na zářící planety, spustil opět bengál a natahoval se po lampičce. Tušil jsem, odkud vítr vane.

„Líbí se ti ty planety?“
„Jo.“
„Tak je tam necháme.“
„Ne.“
„Ty se jich bojíš?“
„Jo.“
„Ale vždyť se ti líbí!“
„Jo.“
„Takže když se ti líbí, nemusíš se jich bát, ne?“
„Ne!“

Menší hvězdy jsem si obhájil, ale ty větší a planety musely dolů. Teď mu větší hvězdy přidávám jednu denně. Když ale žena nalepila na strop planetu, všiml si jí ještě během dne a na protest říkal tak dlouho: „Kolo!“ (slovo „planeta“ ještě nezvládá, ale aspoň mi napověděl tvarem), dokud jsem ji nesundal.

Bez medvědů to nejde

Vrcholu ovšem večer dosáhl v momentu, kdy se potomek po výše zmíněném astronomickém incidentu zakuckal a trochu pokřtil svoji peřinu obsahem žaludku. Sáhl jsem po jiném povlečení, zkontroloval, zda jsou na něm medvědi, a za chvilku synka přikryl.

„Ne!“
„Ale vždyť jsou na něm medvědi!“
„Ne!“
„Já ti říkám, že jsou. Vidíš? Medvěd.“
„Ne!“

Pravda, byli tam, ale bylo to žlutohnědé, nikoliv modré povlečení. Synovy konzervativní postoje toho večera skutečně dosáhly maxima. V tom okamžiku už jsme šaškovali před spaním dobře půl hodiny a přestávalo nás to bavit.

Upřímně, ještě nikdy jsem nebyl tak šťastný z toho, že máme stejné povlečení doma dvakrát. Bylo úplně na dně šuplíku, ale nakonec jsem medvědy na modrém pozadí našel.

Teď už jen přemýšlím, jak potomkovi vysvětlit jednu základní životní moudrost – že změna je život.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email