Kufříky a Knihy života pro odložené děti

8 min. čtení
shutterstock_25217611

Pro většinu z nás uchovávají vzpomínky na první okamžiky v životě rodiče, kteří je pak předávají nám. Odloženým nebo odebraným dětem je nikdo nepředával. Kdo nezažil, jaký pocit to je, když nevíte, kdo vás porodil, možná nepochopí, jak zásadní to je pro tzv. děti bez kořenů. Porodnice proto začaly těmto dětem předávat Kufřík života.

„Přestože se o tom píše až nyní, dáváme památníček dětem, které od nás odcházejí do přechodné pěstounské péče nebo do kojeneckého ústavu, už víc jak dva roky. Díky sponzorům nakupujeme knížky, aktuálně Moje první knížka – Medvídek PÚ,“ sděluje vrchní sestra neonatologie Ilona Križanová z podolského Ústavu pro matky s dětmi. Usilovala o to již dlouho, protože jí bylo vždy líto, když miminko zanechala matka v porodnici a ono tak odcházelo bez ničeho. Do památníku vlepují první fotky, zapisují, kdo ho ošetřoval, jak prospívalo, a přidávají i otisky ručiček.

foto: Nadační fond La Vida Loca

foto: Nadační fond La Vida Loca

Kufřík života, který úspěšně rozjíždí nadační fond La Vida Loca, budou rádi k památníku přidávat. Podle Križanové je v podolské porodnici ročně odloženo maximálně 15 dětí z celkových 400 až 600 odložených českých novorozenců ročně. Projekt Život v kufříku je vlastní iniciativou Mgr. Michaely Chmelařové, nynější vrchní sestry dětského oddělení Vinohradské Nemocnice.

„Tento nápad už se svým týmem sestřiček provozuje pátým rokem, teprve v minulém roce však přišla s nápadem rozšířit tuto iniciativu celorepublikově, což zaštiťuje právě náš nadační fond,“ sděluje Martina Wojtylová Opava, spoluzakladatelka fondu La Vida Loca.

Jaké bylo počasí při mém narození?

Psychoterapeut a vedoucí projektu Doprovázení v organizaci Rozum a cit Martin Galbavý nápad s Kufříkem života velice vítá. „V přípravě pěstouna na přechodnou dobu dbám na to, aby se, když pro dítě jede, vyptal v porodnici na všechno: jak proběhl porod, jak se dítě mělo. Sestřičky jsou možná jediné, kdo viděl matku, tak aby se jich zeptal, jak vypadala, aby dítě mělo tyto informace, protože ji třeba už nikdy neuvidí. Nebo u dětí z babyboxů se aspoň zjišťuje, kdy se narodilo, dá se tam fotka města, výstřižek z novin, co důležitého se ten den stalo, napíše se, jaké bylo ten den počasí, aby to dítě vůbec mělo nějakou historii, aby se prázdné místo aspoň trochu zaplnilo a nebylo to o tom, že se tu prostě najednou vyskytlo.“

Informace by mělo mít i dítě v adopci

foto: Nadační fond La Vida Loca

foto: Nadační fond La Vida Loca

S dětmi, které nemají žádné informace o svém počátku, se vedou alespoň rozhovory na toto téma, aby se nějaká imaginární postava rodiče vytvořila. „Dítě dostává například informaci: ‚Umíš krásně kreslit, tak jsi to po někom ze své rodiny zdědil.’ Tím také neuvidí svou biologickou rodinu, která ho odložila, jen negativně,“ doplňuje Galbavý. Týká se to nejen dětí v pěstounské péči, ale i adoptovaných.

„To je velký problém v náhradní rodinné péči vést všechny pěstouny a adoptivní rodiče k tomu, aby dítěti zprostředkovali pozitivní informace o jeho biologických rodičích. V případě adoptérů, aby vůbec sdělili dítěti to, co vědí. Ze zákona musí říci dítěti do nástupu školní docházky, že je osvojené. Pokud osvojitelé sami nepřijdou na vzdělávací semináře pro náhradní rodiny, nemusí nic dalšího. Dnešní přípravy je ale školí k tomu, aby svým dětem řekli co nejvíce informací o biologických rodičích úměrně k věku dítěte a pracovali s tématem opuštění, tak doufáme, že tak činí. Není rozdílu mezi dítětem přijatým do pěstounské péče nebo adopce, co se týče jeho narušeného attachmentu, jeho potřeb a traumat z odložení,“ sděluje psychoterapeut.

Pěstouni na přechodnou dobu píší deník a dělají fotoalbum

Kufřík života bude putovat s dítětem z porodnice dál. Pěstouni na přechodnou dobu do něj přidávají další drobnosti. „Zrovna mám jeden kufřík nachystaný pro dítě, které je v přechodné pěstounské péči a šlo k nim, když mu byl rok, teď ve dvou letech bude odcházet do dlouhodobé pěstounské péče a pěstounka do tohoto kufříku za celý ten rok nasbírala pár dalších věciček. V kufříku je páseček, který dostal jako miminko při narození na ruku v porodnici, první dudlík, přidány byly první capáčky,“ vyjmenovává Petra Pávková ze spolku Sefam, která již několik let pomáhá dohledávat biologické příbuzné lidem z adopce nebo pěstounské péče a také pracuje dvanáct let jako rodinná konzultantka v různých pěstounských organizacích.

„Pěstouni na přechodnou dobu vytvářejí deník: do něj píší informace o matce, o vývoji děťátka, kdy se otočilo na bříško, kdy se poprvé usmálo atd. Navíc naši pěstouni k tomu ještě dělají fotoalbum. Mají domluvené u firmy internetové fotoalbum, kam vkládají fotky i s popisky, a když dítě předávají, tak to nechají vytisknout a dítě s sebou dostane tuto fotoknihu, deník, kufřík plus ještě CD nebo flash disk, kde jsou všechny fotky, protože pěstouni pořád fotí,“ s úsměvem vypráví Petra Pávková.

Kniha života se píše s dítětem

foto: Nadační fond La Vida Loca

foto: Nadační fond La Vida Loca

Pokud se dítě nevrátí k biologické rodině, ale putuje do adopce nebo do dlouhodobé pěstounské péče, je vhodné s ním v určitém věku dítěte vyrobit tzv. Knihu života. Dítě je starší a je již v bezpečném prostředí, kde se předpokládá, že bude až do své zletilosti. Proto se Kniha života nedělá v pěstounské péči na přechodnou dobu. „Kniha života je o tom, že se vracíme do minulosti. Třeba dvanáctileté dítě se konečně přes nějaké peripetie, přes dětský domov, přes pěstounku, odkud ho vrátili, dostalo do pěstounské rodiny, kde to funguje a pěstounka dostane za úkol, aby s dítětem dělala Knihu života. Ona musí shromáždit informace a materiály. Musí oslovit třeba OSPODy (Orgány sociálně-právní ochrany dětí, pozn.red.), přechodné pěstouny a vůbec všechny před nimi. Čerpá z deníku od přechodných pěstounů, pokud ho vytvářeli. Každá doprovázející organizace to může mít jinak,“ popisuje Martin Galbavý.

Průvodce z doprovázející rodiny jí s tím většinou pomáhá, a tak může dítě rekonstruovat svou historii spolu s ní. „Náhradní máma se ho ptá, co ono si pamatuje, a dodává mu informace, které zjistila, a tak se vytváří minulost, na kterou si třeba vůbec nepamatuje, nebo má jen útržky, případně to má zkreslené. Všechno se dělá proto, aby dítě znalo svou historii, kterou potřebuje k tomu, aby se rozumně vyvinulo, aby vědělo, odkud přichází, kdo je, kdo byli jeho předkové, jaké má kořeny,“ doplňuje psychoterapeut Galbavý.

Kufřík je důležitý pro všechny odložené nebo odebrané děti

Každé dítě se v určitém věku začne doptávat, co bylo, jak bylo, jak se chovalo. „Tím, že to náhradní rodiče většinou neví a nemají dostatek informací o dítěti z té doby, je pro dítě každá zmínka, každá věcička, která ho poutá k tomu, že se narodilo a že bylo miminko, ačkoliv v této rodině pobývá třeba až od roku, velmi cenná,“ zdůrazňuje Petra Pávková. Za svou praxi zažila děti, které tvrdily, že se nenarodily. „Byly od svého narození zcela odpojené. Všichni potřebujeme tyto informace. Nám je rodiče vyprávěli a znovu při různých příležitostech opakovali. U dětí, které o svém počátku nic nevědí, platí, že čím více toho budou vědět a mít, tím lépe,“ uzavírá Petra Pávková ze Sefam.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email