„JSEM VÁŽNĚ NEMOCNÁ, DŘÍVE MĚ NOUZE NUTILA I KRÁST“

4 min. čtení
omluvitelné krádeže

Když někomu život do cesty připraví překážky, jeho rozhodnutí, jak je překonat, mohou být různá a mnohdy pro ostatní i nepochopitelná. Nemusíte s nimi souhlasit. Jen, jak se říká, „Nesuď cestu toho, v jehož botách jsi nechodil.“ Rozhodla jsem se vám zprostředkovat anonymní rozhovor se ženou, která bez okolků přiznala, že kradla. Zajímalo mě jediné: kradla proto, že je vážně nemocná, nebo by se chovala stejně, i kdyby byla zdravá?

Nebudu se ptát na to, kdy jste poprvé něco ukradla. Zajímá mě PROČ?
(směje se) Na to bych si ani nevzpomněla! Ale nevím, jestli dovedu odpovědět na to proč. Nejsem žádná velká zlodějka. Prostě jsem si párkrát polepšila tím, že jsem si něco strčila do kapsy, a neměla jsem pocit, že to tady v Čechách bylo nějak extrémně výjimečné. Třeba jsem to dělala proto, že jsem vážně nemocná. Měla jsem na krku tři dospívající syny, manžel mě před pár lety opustil právě kvůli mojí nemoci, byla jsem na všechno sama, tak jsem si holt občas vzala něco navíc, no…

Brala jste to jako východisko?
Samozřejmě, že ne, ale jako matka samoživitelka jsem se k tomu cítila být tak nějak dohnaná. Nikdy předtím jsem nekradla, nešlo o žádnou senzaci, o balíky peněz nebo tak, prostě jsem si občas něco strčila do kapsy.

Jen tak?
Narážíte na svědomí? Tak dívejte, jsem dost nemocná. Měla jsem doma tři velký kluky a stát mi pomáhal opravdu jen trochu. Často jsem marodila, sehnat si stálou práci bylo pro mě nemožný. Já se tím nechci omlouvat, jen vám říkám, že bylo dlouhodobě nad moje síly uživit nás všechny. Kluci chodili sem tam na brigády, ale náklady byly pořád vyšší, než co jsem si v době, kdy jsem zrovna neležela na kapačkách, stihla vydělat. Takže když nebylo na chleba – prostě nouze a nikdo kolem vás, kdo by vám pomohl…

Co jste obvykle kradla?
Peníze, sem tam nějakou tu věc, o které jsem věděla, že se jednoduše ztratí, že se to nikde neprojeví a tak. Spousta podnikatelů si nevedla záznamy, tam to bylo jednoduchý, jen jste nesměli udělat žádnou chybu. To se pak objeví první podezření, následuje nejspíš pár snah sebrat na vás důkazy, a když je nečekáte a nevidíte, přijdou vám na to a jste bez práce z hodiny na hodinu.

To se vám stalo?
Mně naštěstí ne. Ale znám pár lidí, co měli smůlu. I když na druhou stranu si říkám, dobře jim tak. Někdo krade, aby měl ještě víc, a pak neví, kdy s tím přestat. Já jsem kradla, abych měla aspoň něco, ne z rozmaru nebo proto, že bych byla hamižná. Nevím, jestli to lidi dovedou pochopit, ale já v tom rozdíl cítím, i když se krást nemá. Ale kdybych měla tenkrát dostatek podpory, nikdy bych si nevzala nic, co není moje. Jsou lidi, kteří si berou, i když se špatně nemají. Není to úplně fér.

S čím vlastně marodíte?
Abych nebyla úplně konkrétní, mám jistý druh rakoviny. Rok co rok absolvuju operaci, takže jsem vždycky na měsíc dva mimo provoz. Každý měsíc chodím na kapačky, na kontroly… V podstatě je pro mě svátek, když v kalendáři nemám některý týden napsaného doktora! (směje se)

Kradla byste, i kdybyste byla zdravá?
Jasně, že ne. Nemoc mi život strašně komplikuje. Na druhou stranu, přistihla jsem se u myšlenky, že jsem si ty svoje krádeže nemocí obhajovala. Říkala jsem si, že když jsem to odnesla já, takhle ošklivě, že si holt ukrojím z toho všeho okolo aspoň něco jinýho. Byla to blbost.

Neměla jste někdy pocit, že vám může černé svědomí spíš ublížit?
Ten pocit mám pořád! Nejsem žádnej prevít, jen jsem potřebovala víc, než jsem mohla dostat. A jak to tak bývá, nakonec si uvědomíte, že tím spíš si tentononc do bot. Protože, i když nemůžete za to, jak žijete, pošlapete si vlastní důstojnost, ne nikoho jinýho, v tom je ta smůla.

Jaké je vaše největší přání v životě? Asi zdraví, že?
Kdyby to šlo! Ale nejde a na zázraky nevěřím. Takže spíš chci žít důstojně a v klidu. Abych se už nikdy nemusela přistihnout u myšlenky, že si zase něco vezmu… (směje se) Ne, to už je za mnou. Dneska mi to přijde k smíchu. Chovala jsem se jak malý dítě.

Přeju vám hodně štěstí, a děkuju!
Já děkuju! Sice si o mně lidi budou myslet bůhví co, ale je to za mnou, a to je pro mě důležitý.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email