Dvouletý fotbalista aneb svérázná pravidla

3 min. čtení
malý fotbalista

Sportem ke zdraví, jak se říká. Nebo, jak rád pravím já, sportem jako zázrakem staneš se hned mrzákem. Ačkoliv fyzické práci na chalupě se věnuji rád, ke sportu jsem nikdy příliš netíhl, takže mě až překvapuje synův náhlý zájem o fotbal. Pokud tedy fotbalem chcete nazývat, že si přes místnost kopeme míčem, potomkovou brankou je kus zdi mezi dvojími dveřmi a mojí radiátor. Ačkoliv jsem běžně já tím, kdo se snaží do monotónních her vnést nějaký nový prvek, v tomto případě mě dítě nepřestává překvapovat svojí vynalézavostí.

Začali jsme tím, že jsme si jen tak kopali a já oznamoval, co se děje. Gól, tyčka, úplně vedle, míč skončil v autu (chodba nebo koupelna), fanoušek na hrací ploše (synek už maminku z pokoje během utkání vyhání, aby se nepletla, ale když nejsem doma, je mu dobrá). Jenže pak míč skončí pod dětskou postýlkou mimo dosah a jediným vhodným vyprošťovacím předmětem po ruce je ze záhadného důvodu vařečka.

Vařečka, plyšáci, seď, stůj…

V okamžiku, kdy jsem pomocí vařečky míč osvobodil, představa, že by mohla být součástí hry, se synkovi zalíbila. Zpočátku jsem ji měl jen já, kdyby míč skončil opět pod postýlkou, ale v současné době už musí být na hrací ploše přítomny vařečky dvě, pro každého hráče jedna. Fotbal se tak mění v prapodivnou směsici hokeje, golfu a póla bez koní. Toho máme totiž jen jednoho a plyšového.

Chvíli také potomek trval na tom, že jeho protihráč musí během hry sedět. To vyhovovalo zejména ženě, nyní v šestém měsíci těhotenství. K její nelibosti bylo toto pravidlo během několika dní zrušeno.

Nejnovějším přídavkem jsou plyšáci, které dítě před pár dny postavilo do své brány. Namítl jsem, že to je nefér, aby se hrálo čtyři proti jednomu. Následně se vyskytlo pár zvířat i v mojí bráně a ukázalo se, že se nejedná o brankáře, ale cílem hry je nyní strefovat se do nich míčem. Doufám, že neexistuje nějaká organizace na ochranu plyšáků, protože tohle je už na hraně.

Měníme pravidla… teď!

Ačkoliv možnost sedět byla z pravidel zcela vypuštěna, vše ostatní zůstává. Jednou se smí jen kopat, jindy jen odpalovat vařečkou. Někdy musí být vařečka v rukou, ale použít se nesmí. Do plyšáků se smíme strefit třeba jen přesně třikrát, pak už ne.

Nejhorší je ovšem dětské minimalistické vyjadřování, z něhož musíme s ženou pochopit, co smíme a co ne. Prosím, ukázka:

Odpálím míč vařečkou.
„Ne!“
„Aha, takže ji mám odložit?“
„Ne.“
„Mám ji teda jen držet?“
„Jo.“
Kopnu do míče. Synek následně přijde a natahuje se po vařečce.
„Takže ji mám položit?“
„Jo.“
Vařečka je na stole, potomek začne rozestavovat plyšáky. Chystám se k výkopu. Zarazí mě a s velmi vážným výrazem ve tváři ukáže na vařečku.
„Takže mám mít vařečku?“
„Ne.“

Tomuhle se říká logická bomba. Můj mozek provede v onom momentu kotrmelec.

Jak vidno, pravidla se někdy během minuty mohou změnit klidně i třikrát. Ale upřímně? Nevadí to. Venku je už zima, není možné tolik chodit na hřiště, takže trocha pohybu doma neuškodí ani dítěti, ani rodičům. Navíc, naše verze fotbalu je vlastně pokaždé jiná a nezačne jen tak nudit, takže i chaos v pravidlech se dá tolerovat. Mimochodem, s blížící se zimou žena začala pátrat, jaké se prodávají nejmenší brusle. Už teď jsem zvědavý, jaká pravidla bude mít dětský hokej.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email