Dort pejska a kočičky aneb Vaříme s dětmi

4 min. čtení
vaření s dítětem

S hrůzou očekávám den, kdy synka přestanou bavit domácí práce. Ne, že by mu zatím nějak šly, ale rozhodně o ně projevuje zájem. Když montuji nábytek, bere mi šroubovák (takže z práce pro jednoho na hodinu je ve výsledku rodinná zábava na celé odpoledne), nedávno smetákem v zápalu úklidu málem propíchl dědečka, ale v přední řadě má zájem o vaření. Pokud doma máte nebo budete mít dvouleté dítě, račte se začíst, protože bude následovat řada praktických rad, jak poskytnout potomkovi zábavu, a ještě si nechat pomoct u plotny.

Začalo to docela nevinně. Synek chtěl pomáhat s vařením, takže jsme mu dali na hraní hrnec, vařečku a obvykle i nějakou tu bramboru nebo cibuli, aby nemíchal jen vzduch. Po nějakém čase naši lest ovšem prohlédl a dožadoval se přítomnosti rovnou u kuchyňské linky. Zakoupili jsme proto schůdky, díky nimž může dosáhnout na pracovní plochu. Vaření jej baví natolik, že někdy už v osm ráno zaslechneme, jak svůj kus nábytku tlačí do kuchyně. Občas si nechá vysvětlit, že vážně nejdeme vařit, ale jindy trvá na tom, že se prostě vařit bude a basta. Naštěstí je to taková hezká zábava, která je i poměrně praktická. Proč?

Dítě se zabaví a nají

Pochopitelně není možné, abychom takhle malému dítěti dovolili hrát si s troubou nebo ostrým nožem. Obvykle je mu svěřen tupý jídelní nůž a potravina, kterou lze snadno krájet (nejlepší je předložit mu ji již zpracovanou například na tenčí plátky) a je ideálně i poživatelná bez tepelné úpravy.

Není totiž nic lepšího než jen stát vedle synka, aby nespadl, sledovat ho, jak třeba i dvacet minut soustředěně pracuje, a nakonec mu říct: „Můžeš to klidně i ochutnat. Obvykle si v tu chvíli například mrkev nebo sýr dá velmi rád. Tak se nadřel s krájením, že by byla škoda trochu nesníst! Že někdy sní vše, co zpracoval, nám až tak moc nevadí. Vždy se dočká pochvaly, že musí být skvělý kuchař, když to nevydržel a vše, co navařil, hned snědl.

Dítě pomůže

Může se to jevit téměř fantasticky, ale potomek, který většinu činností spíš zpomalí, někdy může nakonec i pomoct. Před Vánoci si zamiloval vykrajování cukroví (takže jsme ho měli dvakrát tolik než jiné roky), nosí mi brambory na loupání, v malém hmoždíři drtí kmín, váží s naší asistencí ingredience do těsta nebo vyrovnává potraviny na plech.

Vše má ovšem i svá proti. Připravte se na rozsypanou mouku, týden ztracené citróny záhadně nalezené v hrncích nebo pocit přeslazení, protože toho cukroví je vážně moc. Vrcholem pak je, když těsně před strčením do trouby odhalíte na plechu něco, co zjevně k jídlu není, ale bylo to v daném okamžiku po ruce a dítě to v pracovním zápalu přihodilo ke všemu ostatnímu.

Dítě vymyslí vlastní recepty

Poslední bod je jediný opravdu nešťastný. Ano, zcela určitě se tak rozvíjí v synkově mladé hlavičce kreativita, ale já musel celou dobu přemýšlet, zda za to vlastně nemohu já, když jsem mu četl, jak pejsek s kočičkou pekli dort.

Nechtěl jsem mu v ničem bránit, aby se zbytečně nevztekal a s uslzenýma očima mě neobviňoval, že mu nic nedovolím. Přesto jsem ho celou dobu přemlouval, že už máme dovařeno, tak jdeme dělat něco jiného. Ne, nepovolil a dál pokračoval ve svém kuchařském umění. Když mi pak slavnostně předložil kaši z vody, soli, kmínu, pepře a zbytků mouky, které shrábl z linky, poděkoval jsem mu a řekl, že tohle si vezmu zítra do práce.

Stále doufám, že až ho za pár let poprosím, aby nastrouhal sýr nebo rozmíchal pomazánku, pohrne se do toho se stejným nadšením jako dnes. Protože pokud ne, ať se přichystá na mnoho fotek, na nichž nadšeně vaří a nechce se odtrhnout od kuchyňské linky! Máme důkazy, že ho to bavilo!

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email