„Dceru musím mít na vodítku.“

5 min. čtení
313a

Když jsem potkala Kateřinu Hotmarovou z Třebařova na jarmarku regionálních výrobků Moravského krasu ve Skalním mlýně, zaujalo mě v její ruce vodítko, na jehož druhém konci nebyl žádný pes, nýbrž copatá dívenka s tabletem. Druhou rukou vedla žena mladšího chlapce. Nedalo mi to a na její dceru, připomínající Pipi Dlouhou punčochu, jsem se jí zeptala.

Téměř sedmileté Barboře byl ve čtyřech letech diagnostikován autismus s mentální retardací. „Autismus není vidět,“ směje se její matka, když jí říkám, že její dcera by mohla dělat dětskou modelku pro nějakou módní značku. Barborka se maminky anglicky ptá, zda si mě může na tabletu vyfotit. „Dcerka se učí sama anglicky z videí na Youtube. Tohle už je třetí tablet,“ pokyne Kateřina Hotmarová směrem k displeji, který má opět několik prasklin. „Kupujeme ty nejlevnější. Bára se z nich hodně naučí, fotí na něm, natáčí videa, přesto půjde znovu do přípravné třídy. Nezvládá sebeobsluhu. Teprve oslavujeme to, že už týden se chodí vyčůrat na záchod a nemusí mít pleny.“

624Nastoupit do běžné školy nebude možné

Dívenka si náš rozhovor natáčí. Umí už počítat do dvaceti, sčítat i odčítat, čte, ale podle maminky do běžné školy určitě nenastoupí ani za rok. „A zřejmě nikdy,“ povzdechne si 39letá Kateřina, „v září opět pokračuje v přípravné třídě speciální školy.“

Při našem povídání Bára stále na vodítku pochoduje asi v rozmezí metru a půl sem a tam. „Vypadá to strašně, ale neuhlídala bych ji. Lítá nekoordinovaně a nezastaví se. Vodítko jí nevadí. Je to pro ni bezpečnější. Nafotí si na tabletu různé detaily v okolí a je tak více v klidu,“ říká její matka.

Dcera nejvíce komunikuje s ní. Ve větším kolektivu se schovává a pouze se různě kývá a pohupuje. „Naštěstí nemá agresivní ani sebedestruktivní záchvaty,“ oddechne si maminka, protože ví, že když si hrají a dcera ji občas zmáčkne nebo nechtěně plácne, má poté modřinu. Neumí si představit, jak by ji i sebe už teď v dcerčiných skoro sedmi letech chránila při záchvatu agresivity. Barbora sama bolest necítí, proto ani neumí odhadnout sílu, když bouchne, a nechápe, že jiného to bolí. „Ji bolí jiné věci. Třeba nečekané zvuky, to pak pláče nebo se schová,“ vypráví matka.

Mladší bratr Mikuláš se pustí maminčiny ruky a dívá se u vedlejšího stánku na ženu, která ukazuje, jak se dříve tkalo. Narodil se, když Barboře bylo 16 měsíců. „Rozhodli jsme se mít další dítě, protože v té době jsme ještě o handicapu nevěděli. Bára se jako miminko vyvíjela normálně s mírným opožděním. Až v osmnácti měsících nás pan doktor poslal na neurologii kvůli jejímu opoždění chůze. Teprve poté se začaly objevovat další problémy a postupně se víc projevoval autismus a mentální retardace. Nejdříve to nebylo skoro vůbec poznat: byla jen něčím jiná a špatně spala, nebo spíše vůbec nespala a to jí vydrželo až dodnes. Mám ještě z prvního manželství 13letou Vendulku a i přes antikoncepci ještě malou Lindu. Teď jí jsou tři roky a je také ‚jiná’.“

Kateřina doufá, že to bude mírnější forma autismu, než má Barbora. Ani jeden z rodičů autismus nemá. „Lékaři nám říkají, že k tomu došlo zřejmě kombinací genů nás dvou. Navíc z vyprávění manželovy maminky víme, že některé rysy Bářina chování měl v dětství také,“. Je však vidět, že ji to moc netrápí. „Já se tím nezabývám. Nemůžu si sednout a brečet. Přijímám to tak, jak to je, a snažím se být pořád pozitivní,“ směje se tak, že jí to věřím, i když nechápu, jak je to při takové zátěži možné.

164Do práce se vrátit nemohu

Kateřině nejvíce vadí, že ze situace není úniku. Nemůže jít do práce. „To, co bych si vydělala, by sotva pokrylo asistenta,“ říká bývalá expedientka v pekárně. „Běžný člověk takové dítě nepohlídá a ani nemůže. Když chci vypnout, dělám fyzickou práci. Vezmu dvoukolák a jedu do lesa. Nasbírám dřevo a pak ho naštípu,“ vypráví Kateřina a jiným maminkám v podobné situaci radí to samé: „Prostě nesmíte myslet. To je nejhorší. U fyzické práce si člověk vyčistí hlavu.“ Občas si také zahraje nějakou počítačovou hru nebo přečte odbornou knihu.

Společně dojdeme k dětské herně v Domě přírody. Většina lidí se podívá na vodítko, pak si prohlédne připoutané dítě a ještě prozkoumá pohledem matku. „Zatím mi ale nikdo neřekl nic ošklivého. Občas to komentuje nějaké dítě: ‚Jéé, ta holčička je jako pejsek’,“ glosuje svou a dceřinu situaci maminka Kateřina. V dětském koutku je Bára konečně puštěna z vodítka a okamžitě s bratrem mizí za velkými hracími kostkami a v tunelech. Probíhá okolo nás jako vítr. Není divu. Už za běh ve škole vyhrála bronzovou medaili.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email