3 zaručené tipy, jak nepokazit svatbu (vlastní dcery)

5 min. čtení
svatba dcery

Při sobotním obědě nasazuje dcera starostlivý výraz a velmi pragmaticky popisuje moji roli na její svatbě: „Tati, od tebe potřebuji splnění pouhých třech úkolů – dovedeš mne k oltáři, předneseš svatební řeč a zatancuješ si se mnou.“ Nestačím se ani nadechnout a Zuzka pokračuje: „Jo, a nebuď vtipnej, abys mi to nezkazil!“

Musím vám o sobě něco prozradit. Miluji humor, a proto si u mne velmi často podává ruku sarkasmus s ironií. Není divu, že ne vždy se mi podaří získat ty správné a oddané posluchače. Ale bez humoru na svatbě – to už je celkem pořádný oříšek i na ostříleného a světa znalého seniora, jako jsem já.

Stálo mne to sice chvilku přemýšlení, ale na formu svatební řeči přicházím rychle. Řešením je pohádka „O princezně Zuzance“. Obsah bude jednoduchý jako sám autor. Královští rodiče poskytnou princezně hudební vzdělání. Princezna jako statečná děva odolá počátečním nezdarům. Ukáže dostatek odvahy, vůle a nadšení, až nakonec najde ten správný „tón“, který nese jméno novomanžela Jiřího (Thon).

Korekturu provedla moje drahá polovička, která překvapeně zjistila, že jsem se do nikoho (kromě sebe) příliš nenavezl, a dala dceři jasně na srozuměnou, že svatební řeč je „v pořádku“, což v rodinném překladu znamená „bez jakýchkoliv invektiv vůči známým i neznámým příbuzným.“

Ve slavnostní den jsem v novém obleku (to abych neudělal ostudu), plný optimismu a překvapivě i dojetí. Občerstvení u rodičů ženicha máme za sebou a naše kroky směřují k českokrumlovské radnici. První úkol je velkou výzvou. Příbuzenstvo známé i neznámé už je v historickém sále na značkách. Já čekám s ženichem a nevěstou na pokyn, který bude znamenat, že „moje holčička“ už bude brzy „ženou někoho jiného“.

Všímám si, že „jiný“ má lehce nazelenalý nádech a roztřesenou rukou si otírá pot z čela. Možná by to chtělo trochu odlehčit, říkám si pro sebe, a okamžitě převádím myšlenku do reality: „Jirko, pokud se ti do toho dneska nechce, tak to necháme na jindy…“ Přísné pohledy mé dcery mne nekompromisně vrací do reality, dokonce několikrát za sebou.

Mám tedy pro vás první zaručený tip: Méně mluvte a více se usmívejte!

Není čas na vysvětlování, není čas na omluvy. Dostávám očekávaný signál, nabízím dceři rámě a odcházím vstříc osudu. Vlhké oči maminek a babiček nenechávají chladným ani mne. Zapomínám vzletná slova, která jsem si v hlavě tolikrát přehrával, těžko skrývám slzy a jsem schopen říci Jirkovi jenom jedno slovo: gratuluji.

S dojetím a smutkem sleduji historickou chvíli. Dva podpisy stvrzují lásku na celý život. Jedním škrtem pera dostává dcera nové příjmení, nás je rázem o jednoho méně a strana ženicha začíná hrát přesilovku. Nemá cenu ptát se po spravedlnosti. Jenom doufám, že naše poslední želízko ve svatebním ohni – syn Josef – provede to samé, ale v obráceném gardu. Oko za oko, zub za zub, příjmení za příjmení.

Přechod do hotelu k bohatě prostřenému stolu probíhá rychle a v dobré náladě. Sál se brzy plní natěšenými příbuznými a já stojím před druhým úkolem. Svatební řeč ve formě pohádky začíná: „Otec, král, byl podivín, který si o sobě bláhově myslel, že snědl všechnu vtipnou kaši v království…“ – doslova hysterický smích jemných a romantických svatebčanů nad popisem mé královské osoby mne překvapuje.

Druhý tip: Pokud už musíte dělat humor, tak prosím pouze ze sebe.

Třetí úkol v podobě tance s nevěstou zvládám bez ztráty desítky (snad o tom nikdo z vás nepochyboval), ochutnávám něco z dobré krmě, popíjím lahodné víno a ukazuji, co jsem se naučil při sledování pořadu „StarDance …když hvězdy tančí“.

Příznivá zpětná vazba na svatební řeč mne těší a já nekriticky docházím k závěru, že bych se mohl odměnit, tzn. osvobodit od těsných bot a uvelebit v bezpečí domácího gauče. Jsem slušně vychován, a proto sděluji svůj plán manželce a nevěstě. Při prvním pokusu o únik jsem odchycen ženichem a potupně odveden k baru. Dostávám několik dobře míněných rad a jako omluvenku polykám nabídnutého panáka. Při druhém pokusu absolvuji stejnou proceduru, tentokrát pro změnu s otcem ženicha. Další veselé kalíšky a dárce osvědčených rad už nepočítám, protože zůstávám…

Můj třetí, kocovinou prověřený tip: Pokud chcete ze svatby odejít, nikomu to neříkejte a odejděte.

Výsledkem sice nejspíš bude, že tento večer zřejmě nebudete patřit mezi největší oblíbence novomanželského páru, ale můžete si být stoprocentně jisti, že vás ráno nebude tak strašně bolet hlava jako po sérii barových dialogů.

Pokud byste náhodou na moje tipy věkem anebo rozrušením zapomněli, nepodléhejte panice. Zeptejte se na radu mladých. Možná budete překvapeni (stejně tak jako já), že už je nemusíte vodit za ručičku…

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email