3 věty, které neříkejte budoucímu (a čerstvému) otci

2
7 min. čtení
shutterstock_383412820

Během psaní všech článků o tom, jaké to je mít dítě, jsem skoro zapomněl na dobu, kdy jsme jej s ženou teprve čekali. Sledoval jsem manželčino rostoucí břicho a zkoušel, jestli z něj něco neuslyším. V horším případě jsem schytal kopanec, jindy jsem zase s blaženým šklebem ve tváři poslouchal tlumené škytání. To občas vydrželo i několik minut v kuse a naslouchal jsem mu rád. Zpětně si však vzpomínám i na jiné věci, které jsem slýchal. Ne od dítěte, ale od svého okolí. Takové, které bych byl raději neslyšel. Někdy jako kdyby si lidé neuvědomovali, že jejich vcelku nevinné otázky a poznámky nemusí být úplně vhodné, nebo jsou dokonce vyloženě otravné. Co lidé říkali mé ženě, si už nevybavím, ale jak tohle všechno vnímá muž připravující se na roli hlavy rodiny?

1) Bylo to plánované?

Když jsme měli potvrzeno, že skutečně čekáme dítě, šel jsem nadšeně oznámit tuto novinu internetu. Dočkal jsem se pár gratulací, překvapených až lehce šokovaných reakcí a pak několika dotazů, zda to bylo zamýšlené. Ty byly ještě docela dobré, protože když někdo zareagoval obrázkem rozesmáté spermie doplněným textem „Účinnost 99 %? Já jsem 1 %!“, zavřel jsem prohlížeč a chvilku zvažoval, zda na toho člověka reagovat. Nakonec jsem to ponechal jako jedinou zprávu bez odpovědi.

Ačkoliv si smyslu pro humor cením, tento vtip by asi doopravdy vtipný nemohl být nikdy. Pokud bylo dítě neplánované, jedná se o hloupou legraci. Jaká asi může být reakce člověka, který v tom okamžiku hodně přemýšlí, co bude dál, a má lidově řečeno nervy v kýblu? V případě, že dítě naopak plánované je, podstata vtipu se jaksi ztratila.

Z některých tehdejších reakcí se dalo vyčíst, že mnoho mladých asi těhotenství bere jako katastrofu a ani nepočítá, že by si někdo dítě pořizoval dobrovolně, dokud nedosáhne určitého předem nestanoveného věku. Ideálně vždy tak tři roky od současného okamžiku. Zkrátka podle některých je těhotenství ta trampota, která nastane v okamžiku, když praskne prezervativ, nic víc. A zcela upřímně, v okamžiku, kdy jsem čím dál tím víc cítil pýchu z toho, že budu tátou, jsem přemýšlel, jestli mě tenhle přístup skoro neuráží. Když jsem před pár dny oznámil, že čekáme druhé dítě, dočkal jsem se naštěstí jenom gratulací. Přeci jen, jedno máme, druhé už nikoho tolik nepřekvapilo.

2) Co pak bude s tebou?

Sice si opakovaně přede všemi stěžuji, že nemám čas, ale nemám ho až tak málo, že bych najednou přestal žít. Během těch několika měsíců, než se dítě narodilo, se mě snad deset lidí optalo, zda s nimi po porodu budu mít čas byť jen prohodit pár slov a sem tam se někde sejít. Ano, budu, jen nečekejte, že to bude jednou měsíčně, tak jako dřív. Skutečně se nezměním ve strom zakořeněný u dětské postýlky, kterému z jedné větve visí láhev mléka a z druhé chrastítko.

Tihle lidé ale nebyli otravní. Otravné byly spíš všechny ty rozesmáté davy trousící neustále poznámky, že teď se všechno změní, ať se na to připravím. Že teď už si neužiji ani chvilky času. Pak mi byly často předloženy fotky jiných dětí, prý abych si na ten pohled zvykal. Touha posílat tyhle lidi obratem do háje byla vždy nezměrná. Vlastně to nebyla touha, ke konci jsem si s pár z nich trochu pokazil vztahy, když už mi definitivně došla trpělivost s jejich poznámkami na moji adresu.

Po porodu se skutečně hodně změnilo, to je fakt. Ale jak se říká, opakovaný vtip přestává být vtipem.

3) Co ty víš, co s ním bude!

S kamarádkou jsme půl roku dopředu plánovali pár přednášek, které se měly odehrát měsíc po porodu mého syna. Zrovna jsme si posílali SMSky ohledně nějakých detailů. Opatrně se mě optala, jestli počítám se svojí účastí. Odpověděl jsem, že ano. Takhle malé dítě přece většinu dne prospí, takže odejít z domu na čtyři hodiny pro mě snad nebude problém. Další zpráva mi vyrazila dech. Zněla zhruba následovně:

No radši počítám s tím, že nebudeš moct. Co ty víš, co s ním bude.

Hodně sarkasticky jsem jí poděkoval za velice optimistickou zprávu. S tímhle přemýšlením bych zase nemusel počítat já s ní, protože co když na ni zítra spadne meteorit. Situaci napravila tím, že prý co když bude synek tak úžasný, že se od něj nebudu moct odtrhnout (což je) a nepřijdu kvůli tomu. Pro doplnění, akce jsme se nakonec zúčastnili oba a dopadla parádně.

Podobných reakcí jsem si bohužel také vyslechl víc, některé i po porodu. Ten byl mimochodem opravdu dramatický. Klíčová slova zahrnovala: císařský řez přes celé břicho, o měsíc dříve, prasklá cysta velikosti pomeranče na játrech, výměna čtyř litrů krve a přidušené dítě. Upřímně, i po takové době jsem se při psaní těch slov otřásl, ač vše dopadlo dobře a žena i syn jsou oba živí a zdraví. Všichni kolem mě se sice snažili být nápomocní (dodnes mé díky patří jednomu kamarádovi, který prostě přišel s láhví dobrého rumu a slovy, že prcka je třeba zapít), ale když kolegyně v práci podotkla, že „měsíc předem je průser, to se přece vyvíjejí plíce“, radši jsem vypnul emoce a jen přikývl. Stejně tak například nepomohlo v domě potkat starou paní z bytu naproti, svěřit se jí a (druhý den po porodu) si vyslechnout, že se jí kdysi narodila předčasně holčička a za týden umřela. Utrousil jsem na půl úst něco, že to je mi moc líto (paní má jinak dva dospělé syny a fůru vnoučat) a na něco se rychle vymluvil, abych mohl zmizet v bytě.

Upřímně, realita je sice realita, ale katastrofickými scénáři nikomu nepomůžete. I kdybyste měli lhát, poklepání na rameno a stručné „To bude v pohodě!“ sice možná nepomůže, ale hlavně taky neuškodí. V den porodu mi tak nejlepším přítelem byl taxikář, kterému jsem se cestou z nemocnice svěřil s tím, co se stalo, a on mi řekl, že to bude dobré. Jeho sestra rodila podobně a ona i její dcera jsou v pořádku. Jestli lhal, mi bylo jedno, pomohl mi tím. Druhým kamarádem byl zbytek bourbonu na dva prsty v láhvi, který jsem ve tři ráno do sebe obrátil, abych vůbec usnul.

Mimochodem se lidé také rádi ptali, zda jsem byl u porodu. Nejspíš neposlouchali, jak to probíhalo, tak jsem jim obvykle s kyselým šklebem odvětil, že do výlohy u řezníka se dívám rád, ale tou výlohou nemusí být nutně moje manželka. Přistupovat k tomu s trochu drsnějším humorem pro mě představovalo způsob, jak se nezbláznit.

(Poznámka na okraj: z mé ženy se tehdy v Motole stala tak trochu celebrita. O jejím případu tam slyšel snad každý.)

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email

2 komentáře: “3 věty, které neříkejte budoucímu (a čerstvému) otci”

  1. Petra napsal:

    Už dlouho mě nemrazilo při čtení článku jako dnes …..
    Každopádně po tom všem je výsledkem energický, zdravý klučina a šťastní rodiče ;-).
    Tak tedy na podruhé popřejeme „běžný“ průběh a zdravého smíška.
    Držím pěsti rodičové.

  2. Nespokojený čtenář napsal:

    Skvěle napsáno, demence některých lidí je nezměrná….