„Vypadni od té televize!“ Ale já studuju, mami!

2
7 min. čtení
shutterstock_167861582

Je září, začala škola a do pravidelné docházky, jakož i do učiva se nikomu nechce, není-li nestoudným šprtem, který strávil celé letní prázdniny hrou na vyučování, nebo průměrným nenapravitelně nadšeným prvňákem, jehož někdo zřejmě infikoval značně přehnanou představou o tom, že školní získávání nových poznatků a vědomostí bude nekonečná psina. (Opravdové osobnosti v průběhu posledního roku v mateřské škole všem na otázky ohledně blížícího se nástupu do vzdělávacího zařízení sveřepě opakovaly, že se do školy rozhodně a v žádném případě netěší, aniž by tušily, o čem vlastně mluví, a za několik let se vzbudily, překvapeně zjistily, že je čeká dvacátá školní sezóna, a pomyslely si, že by je nikdy bylo bývalo nenapadlo, že je to bude tak dlouho bavit.)

Základní, dokonce ani střední školu už nějaký ten pátek nenavštěvuju, neboť jsem příšerně stará. Nicméně jakožto jedinec s téměř dvaceti lety školní praxe se cítím být dostatečně oprávněná k tomu, abych vám či vašim ratolestem doporučila kanály, jejichž prostřednictvím je radost znalostí nabývat, protože, co si budeme povídat, informace mají tendenci v mozku ulpívat mnohem ochotněji, jsou-li podány zajímavou formou a přesvědčí-li jedince, že se o jejich problematiku chce sám zajímat.

Věda je zábava/Populární mechanika pro děti

Předně je třeba si uvědomit, že poslední jedničku z matematiky jsem dostala ve třetí třídě, v chemii jsem to zvládla dvakrát dotáhnout na čtverku, mé fyzikální znalosti jsou zúženy na univerzální vzorec s = v × t, který jsem v případě nutnosti schopna použít kompletně na vše, a nechápu prakticky ani to, jak funguje páka.

Ani to mi však nebránilo s poměrně velkou chutí sledovat australský seriál Věda je zábava. Cílovou skupinou bych odhadla někde na úrovni dětí mezi 8 a 12 lety, čemuž odpovídá i věk průvodců nejrůznějších reportáží. Za předchůdce Vědy by se dala považovat kanadská Populární mechanika pro děti. Vzhledem k výrobě v pozdních devadesátých letech by aktuálním ratolestem mohla sloužit coby roztomilé retro (hned poté, co se přestanou hystericky chechtat oblečení a účesům vystupujících aktérů).

Největší přínos: V jednom z dílů Vědy se dozvíte, jak udělat domácí zmrzlinu bez robotu. I kdyby ve zbylých sedmasedmdesáti nebyla jediná poučná informace, za tohle vám seriál stojí!

Byl jednou jeden život

Francouzské série Byl jednou jeden život/člověk/vynálezce/objevitel mě provázely celým dětstvím, a neboť jsem nikdy nedospěla (jak ostatně doloží následující třetí tip), mohu fatalisticky říct, že jsou součástí celého mého života.

Série o člověku je chronologickým historickým exkurzem, kdy každý díl pojednává o určitém dějinném období; vynálezce a objevitel se, jak název napovídá, v jednotlivých částech zabývá životem a dílem významných vědců a historických osobností.

Nicméně není příliš dobře skrývaným tajemstvím, že mou nejoblíbenější je řada Byl jednou jeden život o lidském těle. Jelikož ať už pojímáme k biologii jakýkoli vztah, na tu lidskou se všichni těšíme a občas jednoho okouzlí natolik, že se z celého předmětu rozhodne skládat maturitní zkoušku (u které si vytáhne prvoky, což sem nepatří).

Každý díl řečeného seriálu se zabývá určitou částí těla či jednou z jeho soustav, veškeré probíhající pochody jsou vysvětleny v dostatečných podrobnostech veskrze srozumitelnou formou (důkazem budiž, že fungování ledvin jsem nejlépe pochopila až díky horské dráze, po které si to v jednom z dílů frčí Hemo a Globin), a když něco náhodou nepochopíte, vždycky jsou tady krvinky, které nosí na zádech kyslík, poručík Baculík, létající lymfocyt Metro a makrofágy, které sežerou všechny zničené viry za sborového „ham!“ Jediným problematickým vlivem, který bych seriálu připsala, zůstává, že od jisté doby svým nervovým vzruchům říkám výlučně tamboři (pro vysvětlení vizte 14. díl Ústa a zuby v původním dabingu ČT), což se mnou značně znesnadňuje už tak dost obtížnou komunikaci.

Největší přínos: Měli-li byste si pro život pamatovat jedinou věc, pak to, že ženy, děti a vitamin C jdou první!

Děsivé dějiny

Věřím, že spousta z vás bude znát knižní sérii Terryho Dearyho, bývalého britského pedagoga dějepisu, který seznal, že učebnice pro jeho předmět jsou příliš nezáživné, nudné a vůbec nanicovaté, a rozhodl se vytvořit vlastní publikace zabývající se prohnilými Řeky, raubířskými revolucemi, trapným Britským impériem nebo mizernou první světovou válkou.

Jelikož by mě ale ani nenapadlo někoho nabádat k četbě, velice mě těší, že mohu přidat k dobru stejnojmenný seriál BBC, konkrétně jeho pět hraných sérií natočených mezi lety 2009 a 2015.

Na rozdíl od chronologické francouzské série Člověka Britové seriál vystavěli jako kulometnou řadu na sebe nenavazujících skečů z náhodně vybraných historických období. A skoky ze středověku přes druhou světovou válku do georgiánské Anglie fungují na bázi ujetého, absurdního, až montypythonovského humoru, který zbavuje historii romantizujících představ. (Srozumitelněji řečeno se nedělá příliš cavyků okolo vylučování. Můžete to nazvat fekálním humorem, ale až budete v zákopové válce čelit útoku bojovým plynem, informaci o tom, že počůraný kapesník vás před ním ochrání, jako když najdete!) (Podobně jako při cestování časem vědomí, že ve viktoriánské Anglii bude nejlépe, když se vystříháte použití slova kalhoty.)

Najdete zde několik opakujících se rubrik, ať už to jsou Zprávy ze kdy od DDTV s neskutečnými reportážemi Boba Halea, či Hloupá smrt, v níž se před Smrtkou jednou ocitl i král Jan Lucemburský (Kvízová otázka: Víte, jak zemřel Aischylos?*), dále historické varianty Prostřena, MasterChefa nebo Výměny manželek, dobový teleshopping i bulvár a k tomu bez legrace geniální písně i s klipy parodující buď konkrétní song, nebo žánr. A mně můžete věřit, když vám říkám, že jste ve svém životě potřebovali slyšet zpívat Sokrata s Platonem, Diogenem a Aristotelem, Richarda III. nebo piloty z RAF.

Největší přínos: No odkud si myslíte, že umím ten seznam anglických panovníků…? Jo a taky jsem všechny série zhlédla týden před úspěšnými státnicemi, jejichž součástí byl předmět obsahující v názvu „dějiny“, takže to funguje!

Na úspěch knižních Děsivých dějin navázaly podobně zábavné série Děsivé vědy (namátkou Zmatený mozek, Potrhlí vědátoři nebo mé oblíbené Nezdravé nemoci), Děsivého umění (Šílená hudba, Vykutálené výtvarné umění nebo Úmorné divadlo s deníkovými zápisy Pavla Herce!), Děsivého zeměpisu (Bouřlivé počasí, Otřesné zemětřesení anebo Vyhrocené hory) nebo Drahých zesnulých (Kleopatra a její kobra, Alexandr Veliký a jeho chvilka slávy či senzační Albert Einstein a jeho nafukovací vesmír). Vím, že jsem tvrdila, že nemusíte číst, ale jestli chcete vědět, kdo je Placatý Albert, nic jiného než otevřít knihu o Albertu Einsteinovi vám nezbude.

A pak že učení nemůže být psina!

*Odpověď: Spadla mu na hlavu želva. Fakticky.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email

2 komentáře: “„Vypadni od té televize!“ Ale já studuju, mami!”

  1. rafajova napsal:

    Jsem ráda,že jsem ti pořizovala jen kvalitní literaturu ve školním věku!

  2. Lucy napsal:

    Byl jednou jeden život byl naprosto fenomenální!