Recept na nejlepší relax na světě!

3 min. čtení
práce na zahradě

Určitě teď budete očekávat řádky plné návodů na voňavé koupele, svíčky, masáže a jiné procedury, co se pod pojem „relax“ obvykle řadí. Jenže já mám na mysli jinou činnost, u které si především duševně pořádně odpočinete… a taky se pěkně umažete!

Možná tento článek vyzní jako žblept na téma „jak holka z bytu objevila zahradu“, ale pro mě osobně ten kus země znamená mnohem víc než jen kus půdy, kde si můžu vypěstovat oběd či večeři. Je pro mě místem, kde můžu být ve spojení s něčím původním, něčím, co nám v přetechnizované době tak hrozně moc chybí. Jde o dotek se zemí, nutnost se pořádně ušpinit a také vnímat to, jak něco roste… a ne si to jít jen koupit již zabalené do supermarketu. A přesně proto jsem se rozhodla s vámi o svou radost podělit a třeba vás i navnadit, abyste si nějaký ten záhonek taky pořídili.

Jak jsem k zahradě přišla

Je jedno, jestli máte zahrádku dvacet metrů čtverečních, tisíc metrů anebo váš mini balkon zdobí desítky truhlíků. Na velikosti, jak všichni víme, zase až tak nezáleží. Já ji koupila spolu s tou ruinou, o které jsem se tu už v jednom článku také zmiňovala. První krok, který mě tedy čekal, bylo zahradu uvést do alespoň trochu ucházejícího stavu. Stejně jako domu, ani jeho okolí se roky a možná i desetiletí nikdo nevěnoval.

A ani mně se do toho zpočátku moc nechtělo. Vyrůstala jsem v malém bytě 2+1 bez balkonu s výhledem na rušnou křižovatku. A i když jsme se pak s rodiči v osmnácti přestěhovali a měli konečně zahradu, jen při slovech pletí, sázení a okopávání jsem brala nohy na ramena nebo hledala tisíc a jednu výmluvu, proč zrovna teď nemůžu.

A najednou… třicítka zaklepala na dveře a já před tím pletím, sázením a kupodivu třeba ani hnojením neutíkám, ale dokonce se na ně těším. Ze zahrady jsem nejdřív odvozila nepořádek v podobě starého kompostu s příměsí sutin, starých igelitových pytlíků a děsivým množstvím nějakých kostí, až jsem si pomyslela, jestli se tu dřív nepraktikovaly nějaké podivné obětní rituály…

První úroda aneb ne všechno jsem „pohnojila“

Loni touhle dobou jsem plašila, co se kdy sází. Co rovnou do země a co musím předpěstovat? Nakonec se mi povedlo udělat na zahradě záhonky, kterým nikdo neřekne jinak než hrobečky (zase to obětiště). I přes mé začátečnické omyly, kdy jsem rostlinkám uštipovala to, co se nemá, a naopak nechávala to, co mělo přijít pryč, jsme měli úrodu vcelku bohatou (tomu se říká štěstí začátečníkovo).

A díky tomu jsem přišla na jednu věc. Kolem zahrady je spousta „mělo by se“, „musí se“, „nesmí se“… Nejdřív jsem se snažila všechno si načíst, zjistit, vyzvědět a dělat přesně podle návodu, ale pak jsem zjistila, že ne vždy je to třeba. Někdy stačí dělat věci intuitivně. Třeba jako střihání stromků, které jsem absolvovala na konci února. Soused si asi klepal na čelo, co to s těmi větvemi dělám za kejkle, ale já mám pocit, že jsem to udělala tak, jak by si to ten strom určitě přál (doufám).

Takže vezměte do ruky lopatičky, hrabičky a jiné náčiní a jako za dětských let se s tou hlínou pořádně pomazlete. Uvidíte, jak vám to udělá dobře na duši, a navíc si ve výsledku pochutnáte i na něčem, co jste sami vypěstovali. I kdyby to mělo být jedno rajče a tři hrášky! A mně držte palce, aby i ta v pořadí druhá úroda stála alespoň za něco.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email