Proč si přes den jen tak sním?

5 min. čtení
daydreaming

Daydreaming. Na procházce se psem, při pochůzkách ve městě, na gauči se zavřenýma očima. V hlavě si představuju a přehrávám nejrůznější scény a situace. Třeba jdeme s Ondřejem po pláži v Keni a řešíme, jak ještě zlepšit jeho podnikání. A pak fotky z Keni ukazuji v hospodě s pocitem zadostiučinění, že na ně koukají ti, kteří se předtím Ondrovi smáli, že mu ten jeho byznys nikdy nevyjde. A zatímco oni sedí celou dobu doma u kamen, my projíždíme Afriku.

Nebo jsem se svým (toho času už dospělým) štěnětem Brokem na zkouškách poslušnosti, kde i přes své skorolovecké a anarchistické kořeny válcuje všechny přetrénované vlčáky – ok, i v představách už si říkám, že tohle je asi fakt přestřelená fantazie. Říká se tomu denní snění a já mám pocit, že už jsem to dovedla k dokonalosti. Děláte to taky? A proč já to mám ráda?

Před časem jsem tohle téma řešila s kamarádkou, která mi vyprávěla, že dělá totéž v oblasti vztahů s muži. „No, takže jedu v tramvaji, sedim si a najednou si to začnu přehrávat v hlavě. Jak třeba já mu řeknu: ‚Tak já jdu, když mě teda nechceš,‘ a on řekne: ‚Ale lásko, nikam nechoď, vždyť já bez tebe nemůžu žít!‘ Jo a někdy se třeba v tom příběhu vrátim, jakože si řeknu: ‚Ne, takhle by to neřekl,‘ a jeho větu si přehraju znovu, v upravené verzi. Myslíš, že jsem se zbláznila?“ líčila mi svým ostravským přízvukem u lahve vína tehdy v kuchyni našeho pražského bytu.

U mě se tyhle scénky netýkají jen mužů, ale celkově všeho, co chci udělat. Když mám vzít novou zakázku nebo začít nový projekt, nejdřív ze všeho se jdu projít, zasním se a představuju si, jaké to bude, když se mi to povede. Většinou, když si dokážu ten úspěch představit a ta představa mě nadchne, jdu do toho. Ale pozor, samozřejmě, sny a realita většinou bývají dost odlišné. Uvedu jeden příklad za všechny.

Před pár lety jsem se rozhodla pomoci své mamince s westernovým rančem. Měla možnost starat se o koně, vozit děti i dospělé a zkrátka „stát se kovbojem“. Já ji měla podpořit do začátku. Kovboj tedy rozhodně nejsem, ale vylézt na koně dovedu, říkala jsem si. Než jsem se rozhodla, samozřejmě jsem si dala dlouhou procházku plnou fantazií. V té době jsem se vídala s klukem, bylo to takové to nezávazné užívání si. Nevadilo mi to, ale chtěla jsem mu hrozně moc předvést, že nejsem jen tak nějaká fuchtle z baru, nýbrž hodně úspěšná rančerka a kovboj.

Tudíž moje představy vypadaly většinou tak, že zatímco on a spousta kamarádů stojí před rančem a popíjí, přijíždím já na jednom z těch obrovských flekatých koní, mám kovbojský klobouk a rozpuštěné vlasy, přičemž mi to samozřejmě ukrutně sluší. Přicválám mezi lidi a těsně před kamarády neviditelným pokynem koně zabrzdím. Ten se zastaví na místě a všude okolo mě rozvíří prach jako v komiksu, zatímco já seskočím jakoby nic, protože tohle je přece můj denní chleba. (Jen se smějte, ale já si to tehdy fakt takhle představovala.)

A skutečnost? Když se přišli poprvé mí přátelé podívat, vraceli jsme se zrovna z vyjížďky, kde mě ten obrovský flekatý kůň shodil uprostřed lesa do bláta. Opravdu jsme přijeli před ranč, jen jsem nepřicválala, nýbrž se připloužila. Poté jsem se s naraženou kostrčí místo ladného seskoku sesunula k zemi, kde jsem se dalších deset minut odhodlávala ke vzpřímení. Kamarádi se při té vzpomínce dodnes smějí. Nicméně, postupně jsem se zlepšovala v ježdění i nošení klobouku a ve finále se po několika měsících na ranči opravdu zastavil i ten chlapec. Tehdy jsem zase seděla na tom flekatém valachovi, ale tentokrát v klobouku a bez pádu, takže mě viděl v plné parádě a přesně tak, jak jsem si to vysnila. Jen mi to v té době bylo úplně jedno, už jsme se dávno nevídali.

Pointou je, že mi tohle moje snění pomáhá dostat se tam, kde chci být. Utříbit si, co vlastně chci, jak krátkodobě, tak i třeba v horizontu několika let. A když se snažím něčeho dosáhnout, dodává mi sílu pokračovat ve všem, co dělám, a neustále mě vrací zpátky do hry. Kdybych si při procházkách se psem nepředstavovala, jaké to bude, až něco úspěšně dokončím nebo se mi něco povede, dávno bych zapomněla, proč to vlastně dělám. A dost možná bych se na to při první překážce vykašlala.

Nejde tedy jen o bohapusté fantazírování, kterým zabíjím čas. Řekla bych, že naše sny a představy jsou mnohem důležitější, než si myslíme. Mohou být naším hnacím motorem. Až se budete příště zase rozhodovat, zda do něčeho jít, nebo ne, zkuste se nejdřív na chvilku zastavit a představit si, jaké by to vlastně bylo. Stojí ta představa za to? Pak neváhejte a jděte do toho!

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email