Milujeme „záporáky“

3 min. čtení
shutterstock_220167430

V románech ze starých dob se čtenáři běžně setkávali s odvážnými a dobrotivými hrdiny, kteří doufali ve spalující lásku a naději. Tento trend byl později přejat i filmaři, kteří nám během uplynulých sta let představili stovky heroických protagonistů, jimž se potemnělé myšlenky obloukem vyhýbaly. Jenomže časy se mění a samotní čtenáři i filmoví nadšenci touží po hrdinech s tajemstvími, charakterovými vadami i drsným vystupováním. Jak jinak bychom si mohli vysvětlit úspěchy doktora Gregoryho House, sociopata Dextera Morgana či románových postav Jeana-Philippa Toussainta a Frédérica Beigbedera? Následující postavy byste potkat opravdu nechtěli!

Pomyslným bodem zlomu v televizní tvorbě byl vznik seriálu Dr. House. Britský herec Hugh Laurie, který ztvárnil cynického diagnostika po celých osm sezón, přitom neměl nejmenší tušení, že se hlásí do konkurzu na ústřední postavu. Do té doby – tedy před rokem 2004 – byl typický televizní hrdina spíš milý a přátelský, nikoli protivný a kulhající cynik závislý na lécích proti bolesti. K velkému údivu všech se stal seriál jedním z nejúspěšnějších projektů vůbec a Hugh Laurie byl tak nejlépe placeným televizním hercem na světě.

Dareba v hlavní roli – zrodil se nový televizní trend. Trvalo to necelé dva roky a vedle geniálního doktora se na obrazovkách objevil i Dexter Morgan. Rovněž tento projekt se stal kultovním, a to z jednoho prostého důvodu: Dexter, ačkoli je sociopat a zabiják, pracuje u policie jako forenzní vyšetřovatel. Nic originálnějšího ještě nikdo nevymyslel. Psychopat s odznakem, jenž má ve skutečnosti ušlechtilé cíle, tak zajistil tvůrcům seriálu i autorovi románové předlohy nemalou popularitu.

Tím ovšem vynalézavost scenáristů nekončí. Během následujících let už nešlo jen o to šokovat diváka a ukázat mu hrdinu s charakterovými vadami; zdálo se, jako kdyby se tvůrci předháněli, která z postav bude zajímavější, originálnější a nejméně předvídatelná. Výběr byl velký: Co takhle zdravotní sestra Jackie Peytonová (2009), přes den ušlechtilá samaritánka a v noci matka, co pojídá léky místo čokoládových bonbónů. Nezaostává ani Hank Moody (2007) ze seriálu Californication, dříve úspěšný romanopisec, dnes nešťastný alkoholik. Ani v Evropě na sebe svérázní hrdinové nenechali dlouho čekat, ať už je to drzý francouzský policista na vozíku Fred Caïn (2012) či slovenský Dr. Ludsky.

V literatuře pozorujeme oblibu antihrdinů už delší dobu, zejména v devatenáctém a dvacátém století. Stačí si vzpomenout na zbytečnou a lenivou postavu Oblomova ze stejnojmenného románu Ivana Alexandroviče Gončarova či na protagonisty knih a povídek amerických beatníků. Kdo by neznal opilce, gamblera a neúspěšného autora Hanka Chinaskiho.

S úplně novým typem literárního hrdiny přišel v roce 1985 belgický spisovatel Jean-Philippe Toussaint. Protagonista románu Koupelna (La Salle de bain) je samotářský, sarkastický a sebestředný mladík. Svět mimo nevelký pařížský byt či benátský hotelový pokoj se mu jeví jako směšné panoptikum, lidi zkrátka nemá rád.

Skutečným mistrem knižních ničemů je pak Frédéric Beigbeder. Hrdina románu (a též filmu) 99 franků jménem Oktáv je po citové stránce sice úplně prázdný, zato však majetný a úspěšný. Žádný čtenář ho tak nemůže mít v oblibě.

Otázkou zůstává, proč nás – namísto ušlechtilých a skromných hrdinů – přitahují právě postavy cynické a pasivní? Odpověď je prostá. Jsou zkrátka více realistické. Nikdo není bez chyby a lidé si rádi počtou o poklescích a nešvarech těch druhých. Ostatně i u filmu platí, že diváci si mnohem častěji oblíbí antagonisty než dobrosrdečné reky. Darebáčci jsou zkrátka výraznější. Přiznejte se – kterého máte nejraději vy?

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email