Jsme národ pejskařů?

4 min. čtení
Co Čech, to pejskař

Hodně lidí kolem mě prská a nadává (především když sedí nad pivem v hospodě), že v Čechách je špatně, pomalu nejhůř v Evropě anebo na celém světě. Nemáme tu to či ono, máme nízké platy a zkorumpované politiky. A mohla bych pokračovat ve výčtu dalších negativ naší malé zemičky. Ale přesto bych se nikam nestěhovala. A víte proč? Protože jsem ráda v zemi pejskařů a kočkomilů.

Psí nebe nebo peklo?

Před nedávnem se kamarádka vrátila ze Srí Lanky. Pochlubila se krásnými fotkami a videi, ze všech stran se ozývalo obdivné ochach, ale mně zamrzl úsměv na rtech, když jsem viděla ty všudypřítomné toulavé psy. Nikdo si jich tam nevšímá, občas je někdo nakrmí, ale při pohledu do jejich očí jsem měla pocit, jako by jim chyběla pověstná jiskřička a jejich ocásek se zavrtěl jen výjimečně.

Ale taková situace není jen na Srí Lance. O Anglii se pro změnu traduje, že psi mohou být v útulku jen omezenou dobu a pak jdou nemilosrdně na uspávací injekci (v této oblasti funguje například česká organizace Chrti v nouzi). O Vietnamu ani nemluvě a o dalších zemích si snad raději ani nic bližšího nezjišťuji, protože bych pak nemohla vyrazit nikam na dovolenou. Neužila bych si to, spíš bych přemýšlela, jak v letadle propašovat co nejvíc psů.

Je u nás lépe?

Podíváme-li se, jak to vypadá u nás, situace je tu alespoň o kousek utěšenější. Kočku nebo psa má podle statistik každá druhá česká domácnost a už se pomalu dostáváme i za hranici poloviny. Registrovaných psů v naší zemi pobíhá kolem milionu a půl, koček nepočítaně, protože ty se na úřady hlásit nemusí. Útulky (jakžtakž) fungují a na ulici toulavého psa téměř nepotkáte (kočky bohužel ano). Dokonce u nás vznikají i cukrárny, v kterých nakoupíte psí pamlsky, kavárny, kde se pro potěchu hostů promenádují kočky, nebo masážní salony pro zvířecí miláčky. Funguje tu mnoho neziskových spolků, které se snaží opuštěným či týraným zvířatům pomoci, jak jim síly stačí.

Od jedněch cizinců jsem slyšela, že jsme prostě dog friendly, a něco na tom podle mého bude. S mým psem nemají problém v restauracích, dopravních prostředcích ani v některých obchodech. Každé ráno se v parku potkávám s ostatními pejskaři a baví mě to spojenectví. Neznám ty lidi jménem, ale vím, že tohle je páníček Boriska a tohle Ajaxe či Missy. Pozdravíme se s úsměvem, postěžujeme si na počasí nebo otravné policisty, co v parku občas prudí, a den je hned příjemnější. Pes a kočka jsou pro nás především kámoši. I když ne vždy to zcela platí.

Není to všechno jen růžové, bohužel

Pro někoho kamarád, pro jiného módní doplněk, případně hračka, co začne po pár týdnech nudit. Bohužel i tak někteří lidé dnes vnímají zvířata. Týká se to především malých psích plemen. Tento fakt dal vzniknout problému jménem množírny. Jde vesměs o „chovatele“ prahnoucí pouze po penězích, zvíře je pro ně věc a tak se k němu i chovají.

Zároveň je potřeba připomenout, že u nás sice funguje mnoho útulků, ale neznám snad žádný, který by už nepraskal ve švech. Nechtěná štěňátka se udají rychle, ale někteří (obzvlášť černí a staří) pejsci mohou na nového páníčka čekat roky. Anebo se taky nikdy nedočkají a svůj život stráví v kotci. Ještě horší situace je s opuštěnými kočkami, je jich více a hůře hledají nové rodiny.

Psy i kočky jsme domestikovali, už to dávno nejsou ti divocí tvorové, co bez nás dokážou venku přežít. A vězte, že to skutečně platí i o kočkách. Nejen že jim chybí pohlazení, ale kdo jim ošetří třeba zraněnou nožičku? Bohužel nikdo! Takže až příště budete míjet toulavé kotě, vzpomeňte si na to, že jsme národ, který má přece srdce na správném místě! Nebo se to o nás jen říká?

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email