Jak národ český ke zlatému moku přišel – 1. díl

5 min. čtení
shutterstock_46724857

Bylo nebylo, jednoho dne se náš prapředek rozhodl experimentovat a uvařil velmi neobvyklý nápoj. Tak nějak si to možná představujeme. A ačkoli nevíme jistě, kdy a kde první pivo spatřilo světlo světa, určitě bychom se v historii museli vracet opravdu hodně daleko. S tím dnešním toho ale mělo společného pramálo. Podobu, kterou známe dnes, získal tento lahodný nápoj teprve před pěti sty lety. Tehdy totiž král Vilém VI. vydal v Bavorsku zákon o čistotě piva. Než se však dostalo na tuto úroveň, urazilo opravdu dlouhou cestu…

První zmínku o existenci kvašeného alkoholického nápoje později známého jako pivo máme již ze starověké Mezopotámie, z období zhruba 4000 let př. n. l. Její tehdejší obyvatelé Sumerové vařili pšeničné pivo hned ve dvaceti doložených variantách. Výroba spočívala v kvašení pšeničného chleba a spíše než zlatou tekutinu připomínalo tehdejší pivo velmi řídkou obilnou kaši.

Poté, co byli Sumerové poraženi Babyloňany, převzali tito dobyvatelé tradiční recepty na pivo a tolik je zdokonalili, že nápoj mohli vyvážet dokonce i do Egypta. Co však s pivem udělala dlouhé týdny trvající přeprava, raději nechceme vědět. Zato ale víme, že již tehdy se začaly objevovat první zákony týkající se hostinců i samotného podávání piva. Nejstarší, které se dochovaly, nalezneme v Chammurapiho zákoníku a znějí například takto: „Kdo bude míchat do piva vodu, bude utopen v sudu nebo trychtýřem bude lito do něj tak dlouho pivo, dokud nezemře,“ nebo „Šenkýřka, která ve své krčmě trpí politické debaty nebo jiné řeči poškozující stát a neudá tyto lidi vrchnosti, bude usmrcena.“ Provozovat krčmu tak očividně nebyl žádný med už ve starověku.

Po nějakém čase se Egypťané naučili vařit pivo sami. Nejprve měl monopol na výrobu faraon, protože byl chmelový nápoj považován za božský, nicméně postupně se toto privilegium rozšířilo také na šlechtu a později i mezi běžné obyvatelstvo. Najednou si pivo vyráběl jednoduše každý doma a řemeslníci často dokonce dostávali dovolenou, aby si je mohli uvařit. Kvalita mohla být značně rozdílná, protože Egypťané často do piva přidávali všelijaké příměsi – například datle, rohovník či mák. To nejhorší však mohli dostat otroci, takže nic nepřišlo nazmar.

Pití se velmi rozmáhalo, zvláště proto, že hygienická kvalita vody byla dost pochybná, a tak bylo popíjení alkoholu mnohdy bezpečnější. Není divu, že tehdejší lékaři ho také začali přidávat do mnoha léků, například proti paradontóze nebo uštknutí štírem. Země faraonů se kromě toho pyšní jedním velkým prvenstvím – za vlády Ptolemaiovců zde byl zřízen první oficiální státní pivovar.

Pivo i pro Evropu

Zástupy milovníků piva se rozšiřovaly. V Egyptě se totiž základy pivovarnictví naučili starověcí Řekové a Římané, kteří tento dozajista skvělý recept přivezli do Evropy. Zpočátku však tápali, co se týče jeho využití. Například legendární lékař Hippokrates doporučoval pivo pouze jako lék na nespavost či horečku, a to ještě ve velmi malém množství. Naopak filozof Aristoteles si pivo velmi oblíbil. Bohužel se však od Římanů a Řeků naučily pít pivo i různé evropské barbarské kmeny, což příslušníky obou těchto vyspělých kultur velice pohoršilo – začali pivo považovat za nápoj, který se hodí pít pouze příslušníkům chudiny, a raději se dali na víno.

První zmínka o vaření piva na českém území pochází zhruba ze 4. století před Kristem. Má se za to, že recept sem donesl severoitalský kmen Bójů. Ti byli posléze vytlačeni Markomany, kteří ale ve výrobě piva příliš nevynikali. Nepříznivý dopad na výrobu piva měly také počátky křesťanství na našem území, protože misionáři jako obřadní nápoj při mších doporučovali spíše víno, naopak pivo se jim nezdálo dostatečně důstojné.

V klášterech místo modlení

To se změnilo v 9. století, kdy začali biskupové doporučovat klášterům, aby se věnovaly drobnému zemědělství a potravinářství, mimo jiné také výrobě piva. Již o sto let později však prý biskup Vojtěch zakázal mnichům z Břevnovského kláštera jeho výrobu, protože mu připadalo, že více než modlitbám a službě bližnímu holdují nacpávání svých pupků masem a popíjení alkoholu. Jestli jde o pravdivou informaci, nebo jen veselou historku, nevíme, nicméně se na Břevnově pivo vaří dodnes.

Pivo směl v časech středověku vařit takřka každý. Nutno podotknout, že to také podle toho vypadalo. Nezřídka se stávalo, že do něj někdo ve snaze o vylepšení receptury přimíchal roztodivné bylinky, lysohlávky, saze nebo jiný odpad, a nebozí pijáci se potom v krčmách nestačili divit. Úroveň piva byla natolik tristní, že už to roku 1516 již zmiňovaný Vilém VI. nevydržel a vydal zákon o čistotě piva. Ten stanovoval, že od té doby se smí pivo vařit výhradně z vody, chmele a ječmene. Rovněž zakázal výrobu pšeničného piva, protože se šlechta obávala, že v opačném případě nezbyde dost pšenice na chleba. Také sládci byli od té doby více pod kontrolou a šejdíři mnohdy končili v šatlavě.

Ačkoli to nejspíš byly divoké časy, dnešní milovníci piva jsou za to určitě vděční, protože bez toho by se pivovarnictví určitě neubíralo směrem, jaký dnes známe. Ale o tom až příště!

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email