Jak národ český ke zlatému moku přišel – 2. díl

5 min. čtení
historie piva

Od svého vzniku se pivo změnilo mnohokrát, jak už mnozí z vás jistě vědí. Od kašovité hmoty přes strašidelně zapáchající kapalinu nejistého původu až po nejpopulárnější český nápoj, jak ho známe dnes. A přestože šlechta v 16. století podnikla kroky k tomu, aby zaručila alespoň nějakou kvalitu piva, pěnivý nápoj měl svá nejlepší léta ještě daleko před sebou…

V 16. století vešel v platnost zákon o čistotě piva, který stanovil, co přesně se do zlatého moku smí přidávat a co nikoli. Kromě toho na přechodnou dobu zakázal vařit pšeničné pivo, protože se šlechta obávala, že nebude dost pšenice na chleba. Zákaz se však nesetkal s velkým pochopením, a tak byl po několika letech zase zrušen.

Od té doby se vařila převážně piva „bílá“, tedy pšeničná, která bezkonkurenčně dominovala až do 19. století. V menší míře se připravovala také piva ječná, takzvaná „červená“. Také se dal pořídit zkvašený dodatečný výluh sladového mláta, který stál polovinu ceny poctivého piva. Pít se dal jen se značnými obtížemi – proto se mu přezdívalo patoky, což mluví za vše. Ale ani dobré pivo nebylo tehdy žádná sláva, protože jeho trvanlivost byla velice nízká.

Na počátku 17. století bylo již v českých zemích kolem 3000 pivovarů. Po bitvě na Bílé hoře v roce 1620 jich ale byla většina zkonfiskována. Následovalo sdružování menších pivovarů do větších celků, nad kterými povětšinou přebral patronát některý šlechtic či klášter. Tyto události společně s faktem, že po válce zemědělství nebylo v úplně ideálním stavu, vedly k tomu, že na české pivovarnictví přišla krize.

Amatéři nebo profíci?

V roce 1645 sládci ve Volyni propálili pivní pánev a na novou neměli peníze. Tuto situaci se rozhodli vyřešit tak, že dočasně začali vařit po menších várkách ve svých domovech. To ovšem inspirovalo mnohé amatéry, kteří k pivovarnictví neměli povolení, aby se taktéž pustili do domácích experimentů. Pokračovalo to až do chvíle, kdy byli pokutami a pohrůžkami vězením donuceni přenechat právo várečné oficiálním cechům. V některých oblastech, například v Budějovicích, dokonce došlo k tomu, že várečníci bránili svá práva tak, že vyplenili menší pivovary v okolí, ze kterých navíc odvezli všechno vybavení. Byly to tehdy divoké časy!

Výroba piva se poměrně dlouho pojila s mnohými pověrami a „zázračnými“ recepty. Sládci si však začali uvědomovat, že v rámci pokroku bude nezbytné postavit svou produkci na trochu vědečtější základ. Proto v roce 1794 jeden z nich, František Ondřej Poupě, usedl za stůl a sepsal publikaci „Počátkové základního naučení o vaření piva“, která vyšla napřed německy a o dva roky později také česky. Kromě toho Poupě navrhl řadu technických vylepšení pivovarů, kupříkladu jako úplně první sládek použil v pivovaru teploměr. Také byl propagátorem spodního kvašení, které od něj postupně všichni přejímali. Podle jeho vzoru se začaly všechny pivovary modernizovat a přestavovat. Ke sklonku svého života navíc v Brně založil první pivovarskou školu v Evropě.

Zhruba v polovině 19. století už se téměř všude pivo vařilo pomocí spodního kvašení. Pivovarnictví bylo na vzestupu, také díky technickému pokroku, například použití prvních lednic. V Čechách tou dobou bylo celkem 1087 pivovarů. Tento nebývalý rozkvět vedl k tomu, že na pražské polytechnice se začaly konat přednášky ze sladovnictví, které tak částečně odpověděly na volání pražských sládků po zřízení vlastní pivovarské školy. Ta byla nakonec založena v roce 1869 a zároveň s jejím vznikem byl zrušen zákon, jenž nastoloval poddanství a povoloval vaření piva jen vybraným pivovarům, což otevřelo trh pro růst a konkurenci.

Vliv války na zlatý mok

Obě světové války znamenaly pro pivovarnictví doslova pohromu. Mnoho pivovarů za války přerušilo z ekonomických i personálních důvodů činnost. Velká část z nich už po tomto těžkém období nebyla obnovena, především pak pro zastaralé technologie. Kromě toho nedostatek surovin způsobil, že se vařila jen dosti slabá piva. Teprve po druhé světové válce byla znovu zahájena výroba sedmistupňového piva. S nástupem socialismu byly pak sladovny a pivovary znárodněny a vznikly tak národní podniky. To se týkalo především Prazdroje, Gambrinusu, Staropramene, Budvaru, Popovic a Starobrna. Později byl založen nový státní pivovar Radegast.

Za komunistické éry bylo pivo levné. To způsobilo, že se z popíjení stal v podstatě národní sport, a tato tradice se nás drží dodnes. Spisovatel Jaroslav Hašek řekl, že vláda, která zdraží pivo, do roka padne. Komunisté v roce 1984 pivo zdražili téměř na dvojnásobek ceny, pád jim ovšem netrval rok, ale rovnou pět let. Poté následovaly privatizace pivovarů, jichž zbyla pouhá stovka. Český trh se otevřel okolnímu světu a do prodeje začínala vstupovat také zahraniční piva, vznikaly restaurační minipivovary a pivovarnictví opět ožilo.

A tím se dostáváme do fáze, kterou známe dnes. Češi stále vedou ve světovém žebříčku konzumace piva: podle statistiky každý z nás vypije celkem 143 litrů piva ročně, počítáno včetně malých dětí a starých lidí, takže ve skutečnosti je to ještě o nějaké ty půllitry víc. Trendy v pivařství se ale mění. Pšeničné pivo opět získalo na popularitě, objevila se i ovocná piva a také výdobytek moderní doby, kterému mnozí stále nemohou přijít na chuť – pivo v plastu. Jistě bude zajímavé sledovat, kam současný vývoj povede, jak jinak, než se sklenkou dobrého piva v ruce!

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email