Fandíš špatně! aneb Čí je vlastně ta medaile

4 min. čtení
shutterstock_412727638

Nejsem sportovec ani skalní fanoušek žádného týmu. Neutrácím své peníze za místa na tribuně při zápasech v žádném sportovním odvětví a neposuzuji lidi podle barev či loga na tričku či kšiltovce, jímž hlásí svou příslušnost k milovanému manšaftu. Jediný dres, který ve svém šatníku mám, jsem vyhrála v tombole a jsou na něm podpisy hráčů fotbalu z naší vesnice a logo firmy, v níž jsem osm let pracovala a stále k ní cítím silnou náklonnost.

A tak ho nosím a chodím v něm na všechny domácí zápasy, kde se sejde pár desítek přátel a známých, s nimiž si ráda popovídám.A klidně přitom i křiknu nelichotivou poznámku směrem k rozhodčímu, když soupeři nepískne jasný ofsajd a je z toho nakonec branka, která rozhodne zápas v neprospěch našich. Když se mezi podobnými fanoušky zorganizuje zájezd na zápas venku a já právě nemám jiné plány, ráda jedu také. Je to o setkávání nad pivem a klobásou a samozřejmě i o podpoře našeho týmu. Takové, jaké jsme schopni. Takové, jakou jsme si zvolili. A do té míry, do jaké to pro nás je skloubitelné s našimi jinými zájmy a plány.

Chápu, že hráčům se lépe hraje, jsou-li povzbuzováni diváky, a zároveň mám pochopení i pro ty, kterým koukat na něco tak nudného jako fotbal nic neříká a preferují svižnější hokej. Znám i spoustu lidí, kteří si místo sledování olympiády či finále na mistrovství světa raději pustí film, který už dvakrát viděli. Za mě je to v pořádku. Jakkoliv to kdokoliv cítí, taková nechť je jeho volba míry fandění. Přesto opakovaně narážím na postoje lidí, kteří mi vyčítají, že já fandím špatně.

Na úrovni III. třídy fotbalu se opakovaně dozvídám, že fandit má právo jen ten, kdo nevynechá jediný zápas našeho manšaftu, a to ani venku. Jedině snad s omluvenkou od lékaře na veškeré své absence bych se mohla právoplatně zapojit do diskuze o tom, jestli je pro další sezónu lepší hrát v sobotu, nebo v neděli. Zorganizovaný autobusový zájezd na derby, konané ve vedlejší vsi, je dodnes skalními fandy označován jako hrozné divadlo. Jen oni, protože fotbalu věnují každý víkend, totiž fandí správně, my ostatní si jen na něco hrajeme, a ještě jen když se nám to hodí.

Téhož nařčení z pokrytectví se mi nyní dostalo ve facebookové diskuzi o tom, proč se radujeme ze zlaté olympijské medaile v judu, když ho nesledujeme a o Lukáši Krpálkovi jsme předtím nikdy neslyšeli. Stejně jako se před lety na chvíli stalo „národním sportem“ akrobatické lyžování díky Aleši Valentovi, rychlobruslení opakovanými úspěchy Martiny Sáblíkové či později snowboarding zásluhou Evy Samkové a Ester Ledecké. A ono je to prý celé špatně. Dozvěděla jsem se, že ta kritika je kvůli, cituji: „nesmyslnýmu sledování sportu, kterej mě vlastně vůbec nezajímá, jenom proto, že se v něm nějakýmu Čechovi daří“ a že vůbec „koukat na olympiádě na sporty, který vás nijak nezajímaj, jenom proto, že je zrovna olympiáda, je prostě divný“.

A víte, co? Mně by přišlo divné se na ni nedívat a nepřát těm borcům, kteří se o něco dlouho snažili, ten nejlepší výsledek. Přišlo by mi divnější neradovat se z toho, že nám „Prskla“ bronzová z kajaku a večer mohl náš vlajkonoš za zvuku naší státní hymny pozvednout fotografii nešťastně zesnulého kamaráda a kolegy. Nemusím tomu sportu rozumět (a také nerozumím – kdyby mi někdo chtěl v diskuzi pod článkem konečně vysvětlit, proč byly v tom judu dva zápasy o bronz a ten, kdo prohrál, skončil pátý, byla bych mu vděčná 😉 ), a přesto na mě samozřejmě působí ta euforie a emoce jak samotného sportovce, tak moderátora. Raduji se s nimi a ta medaile mě těší.

Za touhle zlatou je navíc ještě lidský příběh, který prostě nelze nevnímat, a o to víc to člověk prožívá a Lukášovi přeje. Nepřipadám si jako pokrytec, když někomu přeji jeho velký a zasloužený úspěch ani když se raduji z toho, že už máme dvě medaile (a minimálně jednu další jistou v tenise). Ty medaile totiž získala Česká republika, jsou naše. Ti sportovci tam nereprezentují jen sami sebe, ale nás všechny. A jen proto, že jsem o nich dosud neslyšela, přece nemusím jejich výkon ignorovat.

Nestane se ze mě jeden z „deseti miliónů trenérů“, kteří tomu najednou hrozně rozumí. Ale klidně si dám na svůj facebookový profil zprávu o tom, že je to skvělé! Protože víte co? Je to skvělé! Máme zlato ve sportu, který jsem nikdy dříve nesledovala, ale znamená to, že jeden šikovný Čech tvrdě dřel a porazil všechny ostatní. A to je paráda! Je to tam, ať je to, v čem je to!

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email