Dítě je pryč… Co teď?

4 min. čtení
víkend bez dětí

Nedávno jsem se celý večer trápil, když se moji rodiče nabídli, že projednou synka uspí oni. Zvládl to bez problémů. Další krok byl vcelku jasný – protože se mu brzy narodí malý bráška, bude muset vydržet pár dní bez mámy a většinu času i táty. Původní plán zněl, že by mohl strávit u prarodičů jen jednu noc přes víkend, aby si zvykal. Nakonec to ale dopadlo jako takový křest ohněm. Od čtvrtka do neděle a u babičky s dědou, co bydlí sto kilometrů daleko, takže volání o pomoc bude marné.

Nepamatuji se, kdy jsem měl smíšenější pocity. Na jednu stranu jsme s ženou cítili nadšení z následujícího:

  • narušení ubíjející každodenní rutiny;
  • méně povinností;
  • více volného času, protože nemusíme koupat, uspávat, atd.

Přece jenom ovšem v nás hlodal onen červík pochybností, zda:

  • prcek nebude plakat a hledat nás;
  • prarodiče toho našeho draka vůbec tolik dní po sobě zvládnou;
  • se i nám nebude stýskat.

Volný čas! Co s ním?

Už když jsem se ve čtvrtek vrátil z práce, tak jsem asi za dvacet minut šel za ženou, stručně jí sdělil: „Tohle je prostě divný,“ a dočkal se od ní reakce, že mám pravdu. Nezvyk to byl tak silný, že jsem si v jednu chvíli málem šel sám stavět ze stavebnice. Nikdo po mně nevyžadoval pozornost, nemusel jsem se dívat na hodiny, kdy se jdeme koupat, nevařil jsem lahvičku mléka, prostě nic. Mohl jsem lidově řečeno sedět na zadku a dělat si, co mě zrovna napadlo.

Opět jednou jsem si potvrdil, že lidé velmi rychle zapomínají, a ještě rychleji si zvykají na nové pořádky. Je to něco přes dva roky, co máme dítě, ale ať jsme těch pár dní vzpomínali, jak jsme chtěli, nemohli jsme se s ženou dobrat závěru, co jsme vlastně dřív celé dny dělali. Ano, shodli jsme se, že například seznam filmů, které bychom chtěli vidět, ale teď nebyla možnost, je dost dlouhý. Přesto to není něco, čím bychom zaplnili ty dva a půl roku společného soužití, než přišel potomek.

Dáváme dohromady teorii o časové anomálii, která se dříve vyskytovala v našem bytě. Pomoc tématu znalého fyzika uvítáme.

On se po vás ani neptal…

První noc jsme ani nemohli dospat. Upřímně, navzdory faktu, že jsme odpočinek od potomka uvítali, přece jen se nám stýskalo. Ano, doma bylo takové to požehnané ticho a klid, ale oboje možná až moc velké. Byla narušena rutina, ale bez ní najednou jako kdyby chyběl určitý plán. Měli jsme svobodu a mohli si dělat, co se nám zlíbí, ale nebyli jsme si jistí, jestli nás to baví, když na to máme času, kolik si přejeme. Proto jsme hned ráno volali babičce, jak to šlo.

Synek spal od půl deváté do čtvrt na osm a jedinkrát se nezajímal, kde jsou rodiče. To se opakovalo až do neděle, kdy nám ho vrátili. „Máma a táta“ řekl prý od čtvrtka poprvé, když nás viděl. Byli jsme rádi, že ho máme zpátky doma, ale netušili jsme, zda se necítit skoro uražení tím, jak on nám neskutečně chyběl, ale my jemu byli docela šumák. Celkem rozdíl oproti tomu, jak na nás v naší přítomnosti neustále visí a tváří se, že bez nás nemůže žít.

Když se nám tedy takhle prozradil, falešník jeden, má to spočítané. Prarodiče se o něj jistě rádi postarají opět pár dní v kuse, ať už jedni nebo druzí. Dokonce díky podrobnému hlášení víme, že s nimi byl z nějakého důvodu hodnější a neoblažoval je některými výstřelky, kterými teď trápí nás (olizování kachlíků v koupelně, například). A my třeba ještě nakonec i odhalíme, co že jsme to dřív sami dva celé dny dělali, protože po této zkušenosti se z toho pro nás stala jedna z největších záhad světa.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email