Pobyt na poklidném řeckém ostrově Chios ve mně zanechal nesmazatelnou stopu. Svou panenskou neposkvrněností, tradičními hodnotami i příběhy lidí, které jsem na ostrově poznal, si mě zcela získal. Chios je nejen místem pohody a jídla, jak jsme mu s přítelkyní po jedenácti dnech přezdívali. Je to ráj na zemi, kde čas plyne pomaleji a lidé jsou mnohem víc přátelští.

Letovisko Karfas, kde jsme bydleli, patřilo k těm nejoblíbenějším na ostrově. A to nejen díky své krásné písčité pláži, kde byl pozvolný vstup do moře, ale také díky tavernám – restauracím, které nabízely obvyklé středomořské pokrmy. Ryby, chobotnice a další mořské plody… Na své si přišli i milovníci salátů, italských těstovin, pizzy, hamburgerů, vína i piva, tvrdého alkoholu i slabších koktejlů. Jediné, čeho bylo na ostrově více nežli tavern, byla masticha a keř, z něhož se získávala.

Neexistovalo místo, kde by se člověk dobře nenajedl. Tak třeba jedna z restaurací se specializovala na italskou kuchyni. Když jsme dojedli pizzu, která by se s klidem mohla vyrovnat té, co jsem jedl v Itálii, přinesli nám ještě dezert, jenž byl v ceně. Želé, dva malé dortíky a lahvičku chutné domácí sangrie. Gastronomickou výjimkou nebylo ani městečko Daskalopetra, které se nacházelo jen pár kilometrů severně od hlavního města Chios. Malý přístav se proslavil jako místo, kde je Homérův kámen. Dle místních zde tradičně slepý básník přednášel mladým studentům. Mnozí tak trochu uštěpačně naznačují, že údajných Homer’s stones je v Řecku přespříliš. Je prý malá šance, že by básník tolik cestoval.

Ale ani nepříliš uvěřitelná legenda neubírala na kráse přístavnímu městečku s dlouhou kamínkovou pláží, kde se koupalo jen pár místních. K vidění zde bylo jen několik hotýlků, které působily romanticky. S přítelkyní jsme se shodli, že bychom si uměli představit v Daskalopetře žít. Domky byly moderní, lidé se usmívali a nikam nespěchali, plážová restaurace působila jako z dokumentárních cyklů o karibských ostrovech.

Když jsme posedávali u jednoho ze stolů, odkud byl krásný výhled na moře, napadlo nás požádat přítomného muže, zda by nás nevyfotil. Čekali jsme, až dopije své frapé. „Hello. Miláte angliká?” začal jsem napůl anglicky a napůl řecky. Moje řečtina totiž sestávala z vět jako: Dobrý den. Mluvíte anglicky? Kde tady máte toaletu? Tedy vlastně latrínu!

K mému údivu odpověděl tmavovlasý muž perfektní angličtinou, pronesl dlouhou a souvislou větu. Ve vteřině mi to bylo jasné – rodilý mluvčí. Představil se nám jako Christopher, pocházel z New Yorku. Trávil zde dovolenou s rodinou, bydlel u svého otce, který byl původem z Řecka. Tamní jazyk ale ovládal už jen pasivně. Jeho žena Angela, vysoká štíhlá tmavovláska, mluvila řecky plynně, Newyorčankou se cítila být jen napůl.

Oba manželé se k nám posadili, sotva nám pořídili fotografii s mořem za zády. Půjčili si od nás mapu ostrova a propisovací tužku, začali nám kroužkovat všechna místa, která stála za to navštívit. Povídalo se s nimi moc příjemně, v polovině našeho pobytu jsme narazili na někoho, kdo byl schopen nám popravdě a srozumitelně odpovědět na všechny naše dotazy. Ptali jsme se na půjčovny aut, na jídlo, na cestování, na vrtkavou řeckou ekonomiku… Našli jsme si druhé „prázdninové” přátele. Těmi prvními byl starší pár z České republiky, který již řadu let objížděl řecké ostrovy. Byli to moc příjemní a velmi přátelští lidé, kteří se s námi vždy podělili o zážitky z ostrova.

Když jsme se rozloučili s Christopherem a Angelou a odjeli z Daksalopetry, navštívili jsme ještě hlavní město Chios. Konkrétně Archeologické muzeum, které ukrývalo skutečné skvosty. A i když nejzajímavější bylo asi to, že jsem nedokázal rozpoznat tvář ani jednoho z vysochaných bohů, zaujal nás i počet zaměstnanců muzea. Bylo jich tam osm. Tedy čtyřikrát víc než návštěvníků. Nebylo divu, muzeum se nacházelo dál od centra. Kousek od míst, kde byly ulice plné odpadků a nevábného zápachu.

Ten den jsme viděli i první uprchlíky. Jeden z nich mě oslovil na ulici se zelenou bankovkou v pravé ruce. Ptal se, kde by mu vyměnili sto dolarů za eura, aby si mohl něco koupit. To jsem ještě Chios neznal, nevěděl jsem, kam ho nasměrovat.

Další uprchlíci  se nacházeli v parku. Leželi ve stínu pod stromy ve skupinkách, tam, kde jsme předtím viděli jen deky. Neměli nic než jen malé tašky a jednu velkou vodu. Stejnou, kterou jsme si kupovali ve městě i my. Zželelo se mi jich, když jsem je viděl v pětatřiceti stupních chodit ulicemi rozpáleného města. A to zdaleka nebylo naposledy, kdy mi bylo utečenců líto.купить аналоговую видеокамерубаки для водоснабжениявсе о htc

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email