Pobyt na poklidném řeckém ostrově Chios ve mně zanechal nesmazatelnou stopu. Svou panenskou neposkvrněností, tradičními hodnotami i příběhy lidí, které jsem na ostrově poznal, si mě zcela získal. Chios je nejen místem pohody a jídla, jak jsme mu s přítelkyní po jedenácti dnech přezdívali. Je to ráj na zemi, kde čas plyne pomaleji a lidé jsou mnohem víc přátelští.

„Chios? A to je jako kde?” ptali se nás členové naší rodiny poněkud ostýchavě, když jsme si s přítelkyní na poslední chvíli rezervovali let na pátý největší ostrov Řecka. My sami však nedokázali jednoznačně odpovědět. Jelikož jsem navštívil poměrně dost řeckých ostrovů, odpověď zněla: „Je to u Limnosu.” A měl jsem kupodivu pravdu. Ostrov Chios, na který jsme na příštích jedenáct dní směřovali za odpočinkem i za dobrodružstvím, se nacházel jen kousek od malého ostrůvku Limnos a zároveň na dohled od tureckého pobřeží. Nevěděl jsem o něm však zhola nic. Otevřel jsem internetový prohlížeč, abych se o cílové destinaci něco dozvěděl. Existovalo jen pár odkazů, které se ostrova týkaly. Ve francouzštině a angličtině jen o několik desítek více. Jedinou relevantní informací, kterou jsem se dočetl, bylo, že ostrov proslul svým zpracováváním mastichy (nebo též mastixu), voňavé a rovněž chutné mízy tmavě zeleného keře jménem řečík lentišek.

Byl jsem tedy odkázán na poznávání tamní kultury takzvaně za pochodu. Inu, tak je to přeci nejlepší. Let netrval dlouho, jen něco málo přes dvě hodiny. Přistávací dráha byla krátká a nepříliš kvalitní. Není divu, místní letiště sestávalo z jediné budovy určené pro cestující a disponovalo ten den jen několika málo zaměstnanci. Zpočátku byla organizace odjezdu do hotelu trochu náročná, jako by letiště nebylo zvyklé na takový nápor. A přitom takto fungovalo už několik let.

Chios kdysi nebýval ostrovem, kam by často mířili zahraniční turisté. Ještě před pár lety se na něj dalo dostat jedině lodí. Z Turecka či z přilehlých ostrovů. Právě to způsobilo, že se ostrov od ostatních proslulých letovisek tolik liší. Mluvená angličtina místních obyvatel je na začátečnické úrovni, většinou svedou říct jen pár slov a čísel. Jen ty životně důležité nápisy jsou stručně přeloženy do angličtiny a jídelní lístek v kdejaké taverně na nás působil spíš jako rébus, jenž měl prověřit naše znalosti tamní abecedy.

I přesto je ostrov i hotel Sunset, v němž jsme byli s přítelkyní ubytovaní, nádherný. Malý a útulný pokoj, který mi do značné míry připomínal ten, jejž jsme si před rokem pronajali v Paříži. Při odletu z Prahy jsem měl trochu obavy, po dlouhé době jsem svěřil svůj osud do rukou cestovní kanceláře, cítil jsem, jako bych nebyl vlastním pánem. Na druhou stranu jsem nejel na ostrov kvůli reportáži, článku nebo fotografiím, nýbrž si odpočinout. Ani ve snu by mě nenapadlo, že z ostrova odjedu s nutkáním a touhou o něm napsat.

Tentýž den, kdy jsme na ostrov přiletěli, se konala pravidelná schůzka se zaměstnancem cestovní kanceláře. Mluvil o všem. O místních zvycích, o řízení a o nedodržování pravidel silničního provozu, o obchodech a tavernách… a v neposlední řadě i o uprchlících. Když zmínil toto téma, trochu jsem nadskočil. Srdce se mi hlasitě rozbušilo, jako bych čekal nějakou nevkusnou narážku na účet utečenců. A měl jsem správné tušení. Náš delegát tvrdil, že uprchlíci připlouvající na lodích vůbec nejsou žádní chudáci, že se ještě na pláži fotografují chytrými telefony (pořizují si selfie), že jsou oděni ve značkovém oblečení atd. Jeho rýpání jsem přešel. Prozatím.

Poprvé jsme letovisko Karfas, kde byl i náš malý a napůl prázdný hotel, opustili, když jsme se rozhodli navštívit město Chios, tamní metropoli. Zde žila téměř polovina všech obyvatel ostrova, bylo to obchodní i turistické centrum, jež pulzovalo životem. Do města Chios údajně jezdí všechny autobusy na ostrově, my se však svezli s naším recepčním. Jeho žena, které jsme se ptali na detaily ohledně autobusových spojů, nám nabídla, abychom jeli s ním. Ochotně nás vzal. Byl to přátelský motorkář s drsným (skoro britským) přízvukem, ten den však přijel džípem. Vyměnili jsme si pár zdvořilostních frází a já se mu pochlubil s tím, že umím říct: „Pu íne to apochoritirio.” To znamená: Kde je tady toaleta. Usmál se, jako bych to vyslovil s hebrejským přízvukem. Byla to jediná fráze, kterou jsem se to ráno stihl naučit z malého slovníčku. Až v Praze jsem si tu větu zadal do překladače, jenž mi το αποχωρητήριο (to apochoritirio) přeložil jako latrínu.

Město Chios trochu připomínalo Marseille, jenom ve zmenšeném vydání. Provoz ve městě byl hustý, nejvíc aut a motocyklů se pohybovalo centrem, které z velké části tvoří místní přístav. Zde se nacházela i většina obchodů a restaurací. Také banky, půjčovny aut, turistické kanceláře atp. Dominantu města představoval park.

Pod stromy se povalovaly vlněné deky, na nich ležely na jedné hromádce malé batohy, láhve s vodou a polorozpadlé sandály. Měl jsem zvláštní tušení. Moje přítelkyně mi pevně stiskla pravou ruku, oba nás napadlo totéž: Běženci.учеба за границей стоимостьглубинный насос для скважиныдавление в гидроаккумуляторе 24 литра

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email