Být vrahem. Bedekr, kde mučili a zabíjeli Češi

5 min. čtení
bedekr českých vrahů

Na křtu knihy Krvavé léto, který proběhl ve středu 19. října, se autor Jiří Padevět s úsměvem omlouval, že se při veřejných projevech červená. Čtenáři jeho publikace musí naopak blednout hrůzou nad zvěrstvy, jež Padevět s nemilosrdnou poctivostí zdokumentoval. Blednout musí o to víc, že tentokrát si nelze v úlevné zkratce říct „peklo jsou ti druzí“. Kdepak, potoky krve v Krvavém létě mají zhusta na svědomí Češi.

Krvavé léto volně navazuje na předchozí Padevětovu knihu Krvavé finále, což byl průvodce po místech, kde se od března do května 1945 udály násilnosti ze strany branné moci nacistické třetí říše. Jedná se o takzvané pochody smrti, protipartyzánské akce, potlačování povstání i náhodné incidenty.

Čerstvě vydaný bedekr tentokrát mapuje místa na území Česka, kde se odehrály násilnosti mezi květnem a srpnem 1945 čili těsně po konci druhé světové války.

Ti zlí jsme my

Jde o dobu, která se totálně vymkla z kloubů: německá zákonnost – jakkoli pokřivená, ale přece jen zákonnost – skončila a osvobozená republika dosud nenastolila novou. Takové „bezčasí“ přálo zrůdným činům, lynčům a vraždám bez soudu (či bez řádného soudu). Role pachatelů a obětí se prohazovaly, přičemž důvodem nebylo vždy jakési „srovnávání účtů“, krutost měla u některých zamaskovat i kolaboraci s Hitlerovou mocí.

Na právě vydanou knihu očekává Padevět nejspíš právem rozporuplnější reakce než na Krvavé finále či na Průvodce protektorátní Prahou, za který obdržel v roce 2014 cenu Magnesia Litera. Také v těchto knihách jsou popisovány příšerné skutky, avšak „ti zlí byli oni“. V Krvavém létě jsme „ti zlí my“.

Historikovo váhání

Historik Petr Koura, jeden z kmotrů nové knihy, přiznal, že kdyby byl o kmotrovství požádán před patnácti lety, váhal by. Zabýval se tehdy protinacistickými hrdiny Mašínem, Morávkem a Balabánem – skupinou zvanou Tři králové – kteří se netajili nenávistí k Němcům.

Koura v této souvislosti dokonce zapochyboval, zda by se Tři králové, pokud by okupaci přežili, na poválečných mstách nepodíleli, a přiznal, že před patnácti lety by mu Krvavé léto přišlo minimálně podvědomě jako něco, co jistým způsobem dehonestuje jejich památku.

„Za patnáct let jsem ale ušel nějakou cestu a nějakou cestu ušla snad i česká společnost,“ mínil Koura, že jsme lépe připraveni vyrovnat se s velmi problematickou částí tuzemských dějin, že jsme připraveni na sebereflexi, na nelichotivý pohled do zrcadla.

Horory, které se staly

Že jde o nelichotivý pohled, o tom není třeba vést diskuzi; výraz „nelichotivý“ je ve skutečnosti ještě velmi jemný. Pohled zpět zahrnuje například masakr v Ústí nad Labem, kde revoluční gardy pozabíjely na konci července 1945 desítky německých obyvatel.

Zahrnuje i vraždy a týrání Němců v Příbrami, kde byli němečtí vojáci postříleni mimo jiné za sokolovnou, a Padevět píše: „Není vyloučeno, že popravy se účastnil pozdější vyšetřovatel Státní bezpečnosti Ladislav Mácha.“

Jiný horor byl zmíněn přímo na křtu: v internačním táboře Hanke v Ostravě vládla brutalita, mučení a sadističtí dozorci, což stálo život více než 230 lidí.

Věcnost, žádné omluvy

Padevětova objemná kniha nemá beletristický styl: věcně a s vědeckou nezaujatostí předkládá výčet činů s počtem a – tam, kde bylo možné je dohledat – jmény obětí. Tento přístup je mrazivý, protože nehledá omluvy, neobaluje zlo do „vaty“ slov.

„Neexistují zlí Němci, zlí Rusové, zlí Češi,“ naznačil Padevět na křtu způsob, jak se se vším vyrovnat. Dodal, že nelidská doba a podmínky přejí nelidským činům.

Zodpovědnost za vlastní činy

Další způsob, jakým lze přemýšlet o zlu, jež druhým činí lidé, kteří by za jiných okolností patrně žili slušný a obyčejný život, nezazněl na křtu, ale loni v dubnu. Seděl jsem se spisovatelem v restauraci ve Valči na Karlovarsku, za sebou jsme měli v tu chvíli zhruba patnáctikilometrový výšlap, jímž jsme se snažili kopírovat – aspoň přibližně, protože přesná rekonstrukce kvůli chybějící dokumentaci není možná – jeden z pochodů smrti, tedy průvod zbídačených a zcela zesláblých vězňů koncentračních táborů. Cílem průvodu nebylo žádné město, cílem byla fyzická likvidace lidí připomínajících stíny.

Ve valečské restauraci si Jiří Padevět objednal karbanátky, čímž mimoděk podtrhl marnost naší snahy přiblížit se aspoň částečně tehdejším nešťastníkům, kteří ze zoufalství jedli trávu a hlínu. Zatímco spisovatel čekal na objednávku, vrtala mi hlavou myšlenka: Teď spolu sedíme u stolu, ale mohl bych být při dramatické změně okolností a dějinných podmínek Padevětovým vrahem? Či by naopak mohl být Padevět vrahem mým?

Badatelova odpověď se tehdy logicky vztahovala ke Krvavému finále, jež se pochodům smrti věnuje, ovšem zcela jistě platí i směrem ke Krvavému létu: „Je dobré si přiznat, že člověk nikdy neví, jak by se v hraničních situacích zachoval. Je ale také dobré vědět, že každý je vždy za své činy zodpovědný. Neberu tvrzení, že někdo sloužil nějaké ideologii. Ne, každý nese svou vinu, pokud se proviní. Když si člověk sám uvědomí, čeho je schopen, je snad menší pravděpodobnost, že se nějakého svinstva dopustí.“

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email