A ten o světově nejlépe značených trasách znáte?

7 min. čtení
shutterstock_224975110

Mezi českými turisty je rozšířeno mnoho omylů, polopravd a mýtů. Říká se například, a s patřičnou hrdostí, že naše republika disponuje nejhustší a nejlépe značenou sítí turistických tras. Historie tří proužků, co nejsou adidas, sahá až do 19. století (stižena náhlým záchvatem lokálního patriotismu nemohu nezmínit, že první stezky byly vyznačeny Pohorskou jednotou Radhošť už roku 1884) a po desetiletích dobrovolného, bezplatného značení byl vypracován podrobný kodex, dle něhož by se správný značkovatel měl řídit. Věděli jste například, že pravověrná značka má být čtvercem se stranami o deseti centimetrech? Že mezi bílým a barevným pruhem by měla být mezera pěti milimetrů? A že tzv. dvojšipka vznikne přimalováním šipkového rozšíření na obou koncích jednoduché pásové značky?!

Že jsou značky namalované, samolepicí i plechové? Že nejlépe je tyto umístit na předem oškrábaný strom (ale na břízu jedině v případě krajní nouze či ohrožení národní bezpečnosti), trvale umístěný kus skály, klidně i na kandelábr, ale nikdy na závory, dopravní značky, či pohyblivé předměty (jako třeba kolo nebo vrata od stodoly)?

Tak tohle všechno já nevěděla, když jsem již značně rozlícená prováděla třetí okružní výšlap kolem Velké Ameriky s přísahou, že jestli se mi dostane do ruky jedinec zodpovědný za žlutou, zhyne na místě trýznivou smrtí. Top tip pro vás, kdož půjdete vandrem Karlštejnskem a přidruženými lomy: v tom nejméně pravděpodobném místě, hned za velkou hromadou písku, skočte doprava do lesa. Tam, kde to vypadá, že pěšina po dvou metrech končí v rokli, v níž si srazíte vaz. Tak přesně tam se, po takových sedmi stech metrech od předchozí, nachází další, ze všech stran viditelná, ve výši očí umístěná (což je taky námět na trilogii, uvážíme-li, že se Češi pyšní jedním z nejvyšších vzrůstů na světě, a proto jsou značky umisťovány do výšky zhruba 160 centimetrů, tedy průměrně ke kolenům středně vyvinutého jedince) značka.

Jen o pár dní později jsem se procházela lesem pár set kilometrů na východ, hystericky ze sebe smetávala klíšťata a odháněla za procítěného řevu všechen okřídlený hmyz (Taky máte při výletu do přírody pocit, že vás tato chce úkladně zavraždit?), nadšeně vykřikovala při každém výskytu turistického značení s tím, že sem by se měli z Klubu českých turistů Středočeského kraje přijet podívat, až jsem po pěšině, z níž by bylo složitější uhnout jedině v případě po stranách vybudovaného betonového koridoru a na níž se proto co třicet metrů nacházel příslušný bílozelenobílý proužek, došla k rozlehlé louce, kde nebylo široko daleko nic, jen ovce a jak jsme si řekli v předešlém odstavci, pohybující se objekt označkovat zapovězeno jest. Všichni známe pana Murphyho, takže nikoho nepřekvapí, že kýžená značka se nachází přesně na opačné straně, než kterou jste se v rámci sofistikované metody výběru (ententýky – dva špa… tohle je z kopce!) rozhodli vyrazit. Může být i hůř. Můžete se poctivě držet veškerého značení a i přes veškerou snahu skončíte u elektřinou pulzujícího ohradníku a přemítáte, zda váš případný úprk o život bude rychlejší než kráva, která se vás v rámci experimentu s vlastní býložravostí rozhodne pozřít.

Za dob dávno minulých bývalo dobrým zvykem nevkládat se cele a bez rozmyslu do rukou poťouchlých značkovatelů, ale opatřit si pro svůj výlet mapu, dle níž bylo možno se orientovat i v případě, že se barevná stezka ztratila v nenávratnu. A mapy já mám ráda, orientace v nich je tím jediným, čím se vzpouzím zažitým genderovým stereotypům, dejte mi buzolu a ovládnu svět! Jenomže dneska už papírovou mapu prakticky neseženete (nebo minimálně ne ve chvíli, kdy byste si přáli – třeba uprostřed lesa, když najednou nevíte, kde jste) a doufat ve velké dřevěné tabule, jež lemují turistické trasy? Ale jo. Jednou za tři dny. A vůbec, kdo by se tahal s archy většími než ubrus na svatební stůl? Všichni máme přece telefony chytřejší než průměrný vysokoškolský profesor se třemi tituly před i za jménem. Všichni v nich máme navigace. Já ne, můj telefon je dobrý tak akorát k přitloukání hřebíků a posílání SMSek. Já jsem odkázána na nepořízené hmatatelné mapy a značky, které vytváří banda veselých turistů, jejichž jedinou kratochvílí zřejmě je:- Hele, křižovatka, co kdybychom na ní neumístili ani jednu směrovku? Ať si, pro mě za mě, třeba hodí kostkou!

Abyste si nemysleli, že vyrážím do terénu úplně nepřipravena, vyvedu vás z omylu. Využívám funkci plánovače tras, která je nabízena internetovými servery. Po příslušných kliknutích se dozvíte nejen délku výletu v kilometrech (jsem si jistá, že snažila-li bych se chvíli, dostanu příslušné číslo i ve stopách nebo námořních mílích), ale i jak vypadá výškový profil vámi kýžené cesty, kterých významných bodů byste se měli držet a konečně časový údaj, který vás informuje o tom, kolik dne procházkou zabijete. Za sebe doporučuju používat k tomuto mapy od Seznamu. Několik úžasných minut si díky nim budete připadat jako terminátoři. Než vám dojde, že jedinec nesoucí zodpovědnost za odhadované časové hodnoty se po zadaných trasách evidentně plazí po břiše.

Čímž se oslím můstkem dostáváme opět k turistickému značení, na něž tentokrát nebudu plivat síru, dštít oheň, dokonce se na něj ani křivě nepodívám. Mám ráda naše rozcestníky. Považuju totiž za mnohem přínosnější se z nich dozvědět, že do Berouna půjdu ještě dvanáct a půl kilometru (můžu pak totiž dělat snáz ramena, že jsem odšlapala třicetikilometrovou túru), než že se na Slavkovský štít pošplhám čtyři a půl hodiny. Ačkoli je nesmírně zábavné snažit se pokořit předpokládanou minutáž byť o třicet vteřin. Teď mě totiž tak napadá, že bez vrozené, mírně zvrácené potřeby pokořovat zadané by na mě tatínek  tenkrát v Tatrách či Alpách neměl patřičné páky a já bych dodnes seděla na půli cesty, někde tam, kde začaly být kameny příliš velké nebo příliš malé, příliš daleko od sebe, nebo naopak příliš blízko, příliš nestabilní a obecně příliš málo se podobající zpevněnému povrchu (a v mém světě je jediným zpevněným povrchem asfalt, abychom si rozuměli). A o tom, že ve skutečnosti bych svůj atletický výkon vzdala ne cestou na, ale z vrcholu, si povíme zase někdy jindy.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email