Z Afriky do českého podsvětí

6 min. čtení
OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Spisovatelku Hanu Hindrákovou čtenáři dosud znali jako autorku čtyř románů o Africe, v nichž čerpala ze svých bohatých zkušeností z tohoto, pro nás Čechy nepochybně velmi atraktivního, kontinentu. Před pár týdny jim ale připravila překvapení, když na trh spolu s policistou Jiřím Johánkem uvedla nefalšovaný český thriller Lovci lebek z prostředí ukrajinské mafie a plzeňského podsvětí. Co ji k tomu vedlo a v čem bylo psaní tohoto románu jiné?

Kdo z vás přišel s tím nápadem napsat knihu spolu?
V době, kdy jsem přemýšlela o tom, že zkusím napsat knihu z jiného než afrického prostředí, mě Jiří Johánek oslovil s námětem na Lovce lebek. Vzala jsem si nějaký čas na rozmyšlenou, protože to přece jen  představovalo hodně odlišné téma a také mi bylo jasné, že spoluautorství nebude nic jednoduchého. Nakonec jsem to přijala jako výzvu a doufám, že se to podařilo. To ovšem musí posoudit hlavně čtenáři.
Musím říct, že spoluautorství pro mě bylo velmi zajímavou zkušeností, ale zjistila jsem, že mi víc vyhovuje pracovat na knize sama. Pro Jirku to byla první kniha a občas měl tendenci být velmi netrpělivý, například ji chtěl nabízet do nakladatelství hned po dopsání první verze. Naprosto jsem to chápala, protože při psaní své první knihy jsem se chovala úplně stejně, nicméně teď jsem už věděla, že kniha není hotová, a nechtěla jsem nabízet a vydávat polotovar.

Lovci lebek - obálkaJak to v praxi probíhalo? Psali jste každý „svou kapitolu“, nebo Jiří dodával vzpomínky a nápady a tys je zpracovávala literárně?
Jirka předpřipravoval děj jednotlivých kapitol a já jsem to rozepisovala do knihy a dávala tomu život. Jednotlivé kapitoly jsme si s komentáři posílali emailem a čas od času jsme se sešli. Po dokončení první verze jsem dala text na několik měsíců „do šuplíku“ a pracovala mezitím na získání podkladů pro novou knihu Smrtící byznys. Potom jsem se k Lovcům lebek vrátila, celé je přečetla a začala škrtat a přepisovat. Tohle jsem udělala ještě dvakrát a po třech letech práce jsem oslovila nakladatelství.

Jaké to pro tebe bylo, přejít ve svých příbězích z afrického kontinentu do prostředí českého podsvětí?
Pracovat na této knize pro mě byla velmi zajímavá sonda jak do policejního prostředí, tak do prostředí českého podsvětí, ale musím se přiznat, že mi Afrika při psaní Lovců lebek dost chyběla.
Než jsem začala psát, přijela jsem za Jirkou do Plzně, kde mi ukázal policejní služebnu a pak mě provedl po místech, kde se kniha měla odehrávat. Předtím jsem Plzeň příliš neznala a chtěla jsem, aby mé popisy byly věrohodné. Samozřejmě člověk nemůže vidět na vlastní oči všechna místa, o nichž píše, ale když je to aspoň trochu možné, je to určitě lepší a já to preferuji.
Po návštěvě Plzně jsem zašla s manželem v Praze do kasina, protože část knihy se odehrává i tam. Byla to taková vcelku vtipná návštěva. Vzali jsme si tři tisíce s tím, že to pořádně roztočíme (tady už můžete vidět, že jsme vůbec netušili, o co tam jde), jenomže když jsme tam přišli a viděli, jak jeden chlápek během mžiku přišel o padesát tisíc, najednou nám připadalo vysoce trapné naše tři tisíce vůbec vytahovat. Takže jsme se jenom dívali a můj průzkum nás tak vyšel velmi levně.
Část knihy se odehrává i v nevěstinci, ale na to už jsem manžela nepřemluvila. Nakonec jsem si domluvila rozhovor s člověkem, který tam pracoval deset let a dokázal mi to věrně popsat.

Byla pro tebe realita, kterou do příběhu vnesl Jiří, překvapením? Vyskytlo se třeba v podkladech i něco, co jste museli nakonec vyhodit, protože by to bylo „příliš“?
Občas ano. Někdy je skoro lepší, když o nějakých záležitostech člověk nic netuší. Jisté části jsme skutečně škrtali, ale víc k tomu nemohu prozradit, protože by to bylo opravdu „příliš“.
Ale musím říct, že některé pasáže se mi jako rodiči psaly velmi těžce, například o smrti holčičky, kterou zabil pedofilní vrah.

Co máš v plánu teď? Vracíš se v práci na černý kontinent, nebo tě thriller uchvátil a můžeme se těšit na další knihu v podobném duchu?
Teď pracuju na nové knize s pracovním názvem Smrtící byznys a bude se jednat rovněž o thriller s hlavním tématem falešných léků. V současné době mám téměř dopsanou první verzi v rozsahu cca 200 stran. Vracím se tak zpátky na africký kontinent, ovšem ne do Keni, ale do Ugandy. V Ugandě jsem sice zatím nebyla a mám to zprostředkovaně od dobrovolnice, která tam strávila tři roky, ale pokud to vyjde, tak se tam příští rok – než knihu nabídnu do nakladatelství – podívám. Hodně to záleží na tom, zda bude manžel ochotný postarat se o syna, protože ten je příliš malý na to, abych ho do Afriky brala s sebou. Mám v plánu pár dní v Ugandě, pár dní v Tanzanii (pod Kilimandžárem) a pár dní v Keni.

Pro ty, kdo Lovce lebek ještě nečetli, malá návnada: policista Jaroslav se léta nemůže vyrovnat s vraždou svého parťáka a kvůli myšlenkám na pomstu a prohlubující se závislosti na alkoholu pomalu přichází i o rodinu. Podaří se mu ale dostat do oddělení Lovců lebek a ocitne se tak ve světě nájemných vrahů, mafiánských bossů a nemilosrdných ekonomických zájmů českého podsvětí. Čekají ho nečekaná prozření a těžká rozhodování, mimo jiné když se dostane velmi blízko vrahovi, proti němuž už kdysi stál…

Ideální napínavé čtení, které stojí za to přibalit s sebou na dovolenou. 😉

Foto autorky s kmotry knihy – Tinou Pletánkovou a Čestmírem  Řandou a obálka knihy – archiv autorky

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email