Spisovatel Martin Vopěnka: „Učinili jsme z konzumu své nové náboženství.“

11 min. čtení
Martin Vopěnka

Spisovatel, publicista a zakladatel nakladatelství Práh Martin Vopěnka je autorem patnácti knih, z nichž některé byly přeloženy do cizích jazyků (včetně arabštiny). Pojďme se společně vydat na literární toulky jeho osobním i tvůrčím životem, lze‑li tyto dvě oblasti vůbec oddělit. Kde potkal v Pekingu nejvíce Evropanů, jaké nákazy šířící se mezi lidmi se obává a co by přál české literatuře?

Jak jste se přes Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou na ČVUT vlastně dostal k literatuře jakožto autorskému povolání?
Já už od svých 6 let věděl, že jsem a mám být spisovatelem. Že chci psát, a tak jsem také psal. Dokonce jsem k první povídce použil šablonu, protože psát písmenka jsem tehdy ještě neuměl. Ovšem doba i rodina to viděly jinak. Otec, slavný matematik, snil svůj sen, že ho budu ve vědecké práci následovat. Kromě toho jsem měl špatný kádrový profil, nechuť jít na dva roky na vojnu a nakonec i chvilkovou iluzi, že mohu zvládnout obojí. Matematika a fyzika mi docela šly.

Roku 1991 jste založil nakladatelství Práh. Jaká byla vaše motivace k tomuto kroku?
Chtěl jsem rychle zbohatnout, abych se mohl věnovat už jenom psaní. Odhadoval jsem to tak na 4 roky. Teď jsem o dost bohatší než na začátku, ale ty 4 roky mi stále ještě chybí.

Z vaší tvorby je známa především trilogie Spící město, Spící spravedlnostSpící tajemství. Co vás inspirovalo k jejímu sepsání?
Na začátku je to vždy cesta. Cesta příběhu, který se vám začne rodit v hlavě. Abych měl důvod vydat se na cestu, potřebuji cítit silný emocionální náboj. A ten jsem našel v předlohách hlavních hrdinů – staly se jimi totiž moje děti. Když jde v příběhu o život vašemu dítěti, píše se vám jinak. Ta trilogie je vlastně pocta všem dětem. Dal jsem do ní víru, že umí být lepší než my dospělí. Že si v těžkých chvílích pomohou. Že je pro ně důležitá spravedlnost.

Kniha Spící město dokonce vyšla i v arabském překladu egyptského bohemisty Chálida Biltagího a byla představena na Káhirském literárním festivalu. Co pro vás znamenala její pouť až do vzdáleného arabského světa? A jak probíhalo její představení na půdě univerzity Ajn Šams v Káhiře?
To pro mne bylo výjimečné setkání. A také samozřejmě satisfakce. Potvrdil jsem si, že jsem napsal univerzální příběh, který má platnost napříč kulturami. Setkání s arabskými literáty a vzdělanci pro mne bylo v loňském roce asi nejsilnějším kulturním zážitkem (a to jsem cestoval ještě do Ottawy, Pekingu a Manily).

Myslíte si, že je důležité, aby se v dnešní době jednotlivé kultury navzájem ovlivňovaly, nebo to může působit problémy ohledně zachování vlastní identity?
O vlastní identitu se můžeme připravit nejspíš nevzdělaností. Neznalostí vlastních kořenů, to znamená starozákonní židovské tradice, Ježíšova učení, antické filozofie a evropského humanismu. Víte, kde jsem v Pekingu potkal nejvíc Evropanů? V obchodním domě s padělky světových značek. Přitom je Peking plný značkových prodejen. Takže nebuďme příliš hrdí. Naším novodobým náboženstvím je konzum, který se nám podařilo vyvézt do celého světa. Posezení s arabskými přáteli u čaje, to byla duchovní setkání. A tady se asi sluší říct, že já jsem po mamince Žid.

Napsal jste knihu Láska po SMS, která je takovým románem digitální doby. Nebojíte se, že svět technologií jednou vyžene literaturu na samotnou periferii společenského života? Jaký máte názor na klasické knihy a na e‑booky?
To už je asi 15 let. Byl to takový experiment. Co se týče technologií, tak na jednu stranu jsou možnosti naší civilizace naprosto úžasné. Díváme se do hlubin vesmíru, odkrýváme tajemství hmoty. Na druhou stranu čelíme, nebo spíš nedokážeme čelit nezvladatelné populační explozi, devastaci životního prostředí i genetického bohatství naší matky Země, a stejně rychle, jako přibývá vědomostí, šíří se i nákaza tuposti a úplné vyprázdněnosti. V této chvíli neumím říct, který trend převáží, ale vidím to spíš černě. Jestli budeme číst tištěné knihy nebo e-booky, to je jen detail.

A jaké literatuře vlastně dnes dáváte sám jako čtenář přednost? Kteří čeští a zahraniční autoři si získali vaše srdce?
Nerad bych, aby to znělo jako rouhání, ale já nepotřebuji číst romány. To neznamená, že bych je vůbec nečetl. Spíš než přečíst příběh si občas potřebuji loknout literatury samotné. Tak si třeba přečtu pár stránek úchvatné stylistiky Hermana Hesse. Nebo teď nedávno Imre Kertésze. Důležitějším zdrojem inspirace jsou však pro mne v posledních letech knihy o filozofii fyziky, přírodních věd nebo o civilizaci. Protože já teď právě nechci psát o ničem méně důležitém, než je sama podstata našeho vědomí a existence. Začalo to pro mne románem Pátý rozměr, teď se chystám na existenciální shakespearovské sci‑fi. A když říkám „chystám“, tak jsou to dvě roviny: ta emocionální, ve které hledám předobrazy svých budoucích postav, se kterými bych se mohl ztotožnit, a ta myšlenková, ve které se snažím dozvědět se co nejvíc o konkrétních kvantových fyzikálních jevech.

Co vy a poezie?
Poezie je pro mne nejvyšší slovesný útvar. Absolutní vrchol. Vypovídá o světě stejně mnoho jako fyzikální zákon nebo matematický vzorec. Dobrá poezie, ne ta rozbředlá a pouze domnělá, která dnes převažuje, je vlastně takový slovesný vzorec. Protože nás dostává až k prožitkům a pocitům, které slovy vyjádřit nelze.
Poezie by měla být silná. A ne se nutit k modernosti a experimentu za každou cenu. To základní, o co v životě člověku může jít, se nijak zásadně nemění, takže hledání modernějších forem může být ve skutečnosti spíš cestou k vyprázdněnosti. Rozhodně by forma neměla být cílem, ale musí sloužit podstatě sdělení.
Já osobně píšu básně jen zcela příležitostně – ve vzácných chvílích inspirace, kdy se z jakéhosi nutkání, které přichází i o týdny dřív, zrodí forma, která míří k onomu nesdělitelnému. A pak se dostaví euforie; pocit obdarování. Vlastně jsem vydal jen jednu sbírku
Dům, který opouštíš, ve které mi Jan Šulc pomohl uspořádat básně deseti let.

Je něco, co byste rád vzkázal těm, kdo čtení knih odmítají jako pouhopouhou ztrátu času?
Nejde o to, jestli čteme, ale jak hluboce prožíváme svůj život. A to se může vyjadřovat mnoha způsoby. Rozhodně bych nechtěl soudit někoho, kdo nečte. Chtěl bych ale soudit aroganci nejrůznějších makroekonomů, kteří se domnívají, že mají právo určovat směřování společnosti. Vnímám je jako prázdné, často až nemocné samozvance.

Jak se vlastně píše kniha? Co vy potřebujete pro maximálně vhodné soustředění?
Kniha se píše rukou. Ta moje tedy rozhodně. Na čtverečkovaný papír formátu A4. Čím jsem starší, tím snáze se mi daří vstoupit do světa těch čtverečků; do světa mého příběhu. Nejtěžší je odhodlat se k první větě, k prvnímu odstavci, stránce. Pak už to jde dobře, protože pak už je to vždy vlastně návrat do světa, kde jsem doma. S psaním potřebuji začít ráno a mít alespoň dvě hodiny plného soustředění. Pak mohu přes den dělat cokoliv: vyřizovat maily, obchodovat, běhat… A večer se mohu k psaní vrátit, protože v pozadí mého mozku ten příběh pořád běží.

Nakladatelství Mladá fronta v březnu představí váš nový román Můj bratr Mesiáš. Žádá si už podle vás dnešní doba svého mesiáše? A jak vy vlastně nahlížíte na úlohu náboženství v moderní době?
Příchod Mesiáše nelze předvídat ani plánovat. Já nejsem věřící v náboženském smyslu, ale zaujal mne samotný fakt, jak se z Ježíše, který působil na samé periférii tehdejšího světa, dopadl neslavně, nechodil po vodě ani neuměl proměňovat vodu ve víno, natož aby vzkřísil mrtvého, a po kterém zůstalo pár bezradných ubožáků, mohl stát světový fenomén. Za několik set let se víra v tohoto Ježíše stala převládající v evropské civilizaci. Bylo by něco takového možné, kdyby tu nepůsobil jakýsi duch? No a mne zajímalo, jestli by se něco podobného nemohlo odehrát znovu. A jak by to vypadalo. Tak jsem nechal narodit – možná Mesiáše – v Praze Holešovicích v roce 2096. A co se týče úlohy náboženství: umírněnou pokornou víru vnímám jako jednu z nejlepších alternativ k bezradnosti mas v současném světě.

Myslíte si, že jsou spisovatelé důležití pro dnešní společnost?
Jsou, akorát že společnost to neví. Zdá se to být beznadějné, ale potom přijedu na besedu a potkám tam děti, které četly Spící město a zaujalo je, přemýšlí o něm, a najednou je pro mne cenný každý jednotlivý čtenář, ke kterému dolehlo nějaké to moje poselství. Nedávno mi v Polsku vyšel román Moje cesta do ztracena a najednou tam začaly vycházet naprosto úžasné recenze a skvělé ohlasy – víc než 10 let poté, co román vyšel tady a téměř bez povšimnutí. Takže existují nějaké ponorné řeky, kterými literární sdělení stále ještě proudí a může se vynořit cekem nečekaně.

 Jak se stavíte k faktu, že i dobří autoři jsou nuceni zabíjet svůj život v běžné, řadové profesi? Není to zatraceně škoda vzhledem k tomu, jak je krátký?
Jde asi o to, v jaké životní fázi. Ta, kdy se musíte prodírat těžkostmi života, není k zahození. A každý by měl sám poznat, kdy nadešel jeho čas. Problém ale opravdu je, že aby si mohl český spisovatel dovolit tenhle luxus, musel by se buď zaprodat komerci, nebo rezignovat na rodinu a běžný životní standard.

Pere se i ve vás někdy pocit nutnosti finančního zabezpečení s touhou osvobodit se od materialismu?
Každý den. Tím spíš, že v mé hlavě jsou dva rozdílní lidé: spisovatel a podnikatel. Toho druhého už bych docela rád poslal pryč. Jenomže se bojím, že bych pak třeba zešílel. Můj mozek je zvyklý na určitý objem práce a řešení problémů. A nevím, jestli bych to byl schopný nahradit jenom psaním. Asi bych k tomu potřeboval ještě další náplň – třeba společensky prospěšnou – stále totiž cítím spoustu energie. Ale nepochybně, kdybych už nemusel čelit existenčnímu tlaku, který samozřejmě přináší i velká rodina se čtyřmi studujícími dětmi, hodně by se mi ulevilo.

A co byste na závěr popřál české literatuře?
České literatuře není pomoci. Plazí se při zemi. Tak bych jí popřál, aby se odvážila vzlétnout.

Zdroj foto: archiv Martina Vopěnky

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email