Spisovatel David Zábranský: „Člověka nečiní lepším to, že čte.“

2
7 min. čtení
spisovatel David Zábranský

V dnešním rozhovoru si povídám se spisovatelem Davidem Zábranským, který už za svůj románový debut s názvem Slabost pro každou jinou pláž obdržel cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Letos pak byl se svým románem Martin Juhás čili Československo opět na cenu Magnesia Litera nominován. A o čem si budeme povídat? O lásce k psaní, o situaci české literatury ve světě a o zdravém spisovatelském sebevědomí.

Jak jste se vůbec dostal ke psaní?

Obecně řečeno asi přes četbu a přes jednu krásnou blonďatou, leč poměrně nervní dívku, aby ta má odpověď nebyla až tak suchá. Obojí je ale pravda: k psaní mne přivedla jednak obsesivní chuť číst, a to cokoli, od beatniků po Prousta, jednak moje první velká láska, která si tehdy přála chodit s umělcem. Měl jsem sice za sebou už tehdy nějaké ty básničky, ale vskutku umělecké dílo nikoli. A tak jsem se odhodlal k rozepsání první delší knížky. Z toho textu nakonec vznikla moje prvotina Slabost pro každou jinou pláž. Když jsem ji začínal psát, neuměl jsem dát dohromady pomalu ani jednu větu. Nevěděl jsem, jak vypadá odstavec. Tápal jsem se středníky…

Čím vším se živíte? Čemu se ve své práci věnujete?

Jsem vystudovaný právník, ale nevěnuju se tomu. Dlouho jsem pracoval v nevládních organizacích, zabýval jsem se lidskými právy, ochranou před diskriminací, právy menšin atd. Teď už jenom píšu. Knížky, něco píšu do novin, teď jsem pro pražské Studio Hrdinů napsal divadelní hru… Krom toho šéfuji serveru CzechLit neboli Portálu české literatury, který propaguje a prezentuje českou literaturu v zahraničí.

V čem vlastně spatřujete budoucnost Czechlitu?

Budoucnost? Tu spatřuji v začlenění našeho portálu pod „literární centrum“, které by snad v budoucnu mělo vzniknout, dost ho totiž potřebujeme. Všechny okolní země nějaké takové literární centrum v podobě organizace, která pod jednou střechou koordinuje všechny aktivity týkající se národní literatury, mají. Poláci mají bezvadný Institut knihy, na Slovensku mají Literárne informačné centrum. Dokonce v Maďarsku mají obdobnou organizaci, jen u nás nic. Čili stručně: všechny aktivity by se nyní měly soustředit na založení „českého literárního centra“. Co s Portálem české literatury, to je otázka, která na řadu přijde až pak…

O vzniku centra jsem před časem četla článek, který jste napsal společně s Petrou Hůlovou. Kde by takové centrum mělo sídlit?

To je vlastně jedno, ale samozřejmě se nabízí Praha. Nezapomínejme, že součástí tohoto centra by měly být i byty pro hostující spisovatele a překladatele, pro cizince, kteří v Čechách dostanou uměleckou rezidenci, dvouměsíční, půlroční… Samozřejmě budou chtít být v Praze.

Jak se podle vás daří literatuře, literárním institucím a spisovatelům v naší zemi? Co byste na tomto současném stavu rád změnil?

Význam literatury obecně upadá. Žijeme v jiné době, než byla třeba šedesátá léta, kdy se čekalo na každé slovo. Je třeba to přijmout jako fakt. Pokud jde o veledíla, nevznikají. Nebo je možná coby veledíla pozná až další generace, ale nezdá se mi to pravděpodobné. Co na tom měnit, to není lehká otázka. Stručně – nic. Psát, a psát dobře. Pokud možno o světě kolem nás. To je asi ta nejdůležitější výzva pro současné autory – sebrat odvahu a popsat přítomnost.

Kdo jsou podle vás nejlepší současní spisovatelé?

Václav Kahuda. A z těch zahraničních třeba Houellebecq.

A jaké spisovatele máte nejraději z domácích i zahraničních dějin?

Hašek, Weiner, Kafka, Boll, Frisch, Musil, T. Mann, Proust, Gombrowicz, Céline, Broch, Bellow, Zábrana…

Se svou knihou Martin Juhás čili Československo jste byl nominován na cenu Magnesia Litera. Čím myslíte, že si kniha nominaci vysloužila?

Tím, že je velmi dobrá, velmi netradiční. Vtipná. Plná úchvatných příměrů, popisů a nadsázky, pokud mám citovat jednu svoji známou…

Jak myslíte, že si současná česká literatura vede ve světě?

Špatně. Stejně jako všechny malé literatury kromě těch malých literatur, které se z nějakého důvodu na čas stanou módními – severská detektivka, islandské příběhy, které píše třeba Sjón… Je to z velké míry otázka peněz: pokud ten který stát podpoří své autory finančně, lze očekávat, že národní literatura pronikne do světa.

Proč si myslíte, že by lidé vlastně měli číst?

Nemyslím si, že by lidé měli číst. Knížky tady jsou, a kdo má trochu rozumu, sáhne po nich, protože je v nich k dispozici tolik, co bez nich nikdy sami nevymyslíte, neprožijete… Ale formulovat to takto normativně, to mi není blízké. Stručně – kdo není blbej, čte. Je to víceméně zadarmo, a jsou toho kvanta. Jak je za těchto podmínek možné nečíst?!

Když si vedle sebe představíte sportovce, který vůbec nečte, a intelektuála, který se sem tam věnuje rekreačně sportu, kdo z nich je podle vás hodnotnější? A dají se vůbec tyto dva typy lidí srovnávat?

Hodnotnější není ani jeden z nich. Každý je strůjcem svého štěstí. Člověka nečiní lepším to, že čte. Jak říkám výše – v knížkách se „přímo nabízí“ hodně. Ale totéž „hodně“ lze čerpat i odjinud, jistě i ze sportu… Nebuďme elitáři.

Je celá řada lidí, kteří milují psaní. Píšou například články o literatuře, začínají i u reklamních článků pro různé internetové obchody apod. Takoví lidé mají psaní natolik rádi, že by se mu nejraději plně věnovali na volné noze, ale vidí v tom příliš velký risk. Co byste takovým začínajícím pisálkům poradil?

Slovo „pisálek“ mi zní zbytečně pejorativně. Ale s tím psaním to samozřejmě je dost záludné, ne každému se to podaří. Jak jsem napsal jednomu kolegovi do knížky na záložku: „Umělecké dílo stvoří pouze ten, jehož vnitřní ustrojení je směsicí zarputilosti, nemoci, talentu a vychytralosti. Leč pouhá směsice těchto ingrediencí nestačí; rozhodující je, aby všechny zmíněné ingredience byly namíchány v přesných poměrech: o mililitr méně nebo více, a dílo nevznikne. Jistě nestačí pouhý talent, něco ho musí uvést do pohybu a dodat mu jiskru. Vychytralostí míním přítomnost ve světě a jeho znalost. Nemocí míním nepřítomnost ve světě a jeho neznalost. Zarputilostí míním schopnost setrvat dostatečně dlouhou dobu v netrpělivosti…“ To je ten problém.

Může se dnes vůbec člověk uživit psaním?

Může, jsou tací. Ale není to jednoduché. Český trh je proklatě malý a s překlady se Čechům v poslední době moc nedaří. Nedělejme si ale iluze – pokud by se u nás narodil někdo, kdo by měl schopnost oslovit půlku světa, jistě by souhrou okolností půlku světa nakonec oslovil. Vypadá to tak, že nikoho takového skutečně dnes nemáme. Česká literatura je silně uzavřená do sebe, do velmi marginálních problémů viděných velmi malými měřítky. Popsat pravděpodobné příčiny by bylo na dlouho. Důležité je, že bychom se měli vzpamatovat, tedy někteří z nás. Venku za našimi hranicemi se dějou věci. I u nás se dějou věci, pokud přistoupíme na to, že „u nás“ znamená v Evropě. A přesně tak to je, jsme Evropa, prožíváme všechny evropské krize, pády i rozmachy. Teoreticky bychom se toho všeho měli účastnit politicky i umělecky. Měli bychom žít, rozmýšlet o životě, namítat, navrhovat, rozčilovat se, plakat… Ale mnohým se po právu zdá, že tady ani nejsme…

A na závěr mi, prosím, prozraďte nějaké vaše oblíbené motto, podle kterého se třeba i snažíte žít.

V psaní je nejlepší radou – buď konkrétní! Detaily, detaily, detaily. Věcnost.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email

2 komentáře: “Spisovatel David Zábranský: „Člověka nečiní lepším to, že čte.“”

  1. joe napsal:

    nesouhlasím. už to, že někdo něco přečte v něm zanechá stopu. a čím víc toho přečte, tím víc toho v něm zůstane. nakonec z nšěj bude intelektuál.

    • Jarmila Flaková napsal:

      No, ne z každého, kdo čte (a otázkou je také, co čte), bude intelektuál… Navíc je také třeba nezaměňovat příčinu s důsledkem. Čtení —) intektuál – platí to spíše obráceně.