Josef G.: „Jsem na světě proto, abych dělal hudbu.“

5 min. čtení
map_4210

Josefa Gušlbauera lidé znají spíše pod uměleckou zkratkou Josef G. Je to muž mnoha tváří: skladatel, muzikant, zpěvák, příležitostný herec a moderátor. Mimo jiné je i autorem hudby ke hře Arnošta Lustiga „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“ v rámci neobvyklého projektu Vlak Lustig, který jste mohli nedávno zaznamenat na nádraží Praha-Bubny. Ačkoliv se s Jožkou známe již dlouho, sama jsem byla po letech setkání velmi překvapena, jakými proměnami mezitím prošel a kolik zajímavých činností zvládá.

Pamatuji si, že jsi v mládí „ochutnával“ různé hudební žánry. Kdy a s jakou hudbou jsi vlastně začínal?

Jako mladík, zblázněný do hraní, jsem se toho všeho nemohl nabažit. Hrál jsem s různými kapelami, občas country, někdy jsem zabrousil i do jazzu. Samozřejmě jsem se hledal a vlastně od 19 let jsem si tím i přivydělával. Pak jsem měl období, kdy muzika ustoupila do pozadí. Nevěděl jsem přesně, co by mi nejlíp vyhovovalo. Za nějakou dobu jsem si uvědomil, že bez hraní nemůžu být. A opět jsem se vrhl do muziky. Vnitřně jsem přesvědčen, že jsem předurčen dělat hudbu.

map_4185Za léta, co jsme nebyli v kontaktu, jsi prošel velkou změnou. Čím to bylo? Co tě ovlivnilo?

Nemůžu říct, že bych se změnil ze dne na den. Jak člověk stárne a moudří (smích) získává jiný náhled na svět a na život a odtud pramení ta změna. Udělal jsem si víc času na studium toho, co mě zajímalo. Najednou jsem si uvědomil, jaká je škoda marnit čas v nepodstatných věcech.  

Chápu, že už ti pak asi nestačilo pouze interpretovat „cizí“ hudbu…

Přesně tak. Začal jsem skládat vlastní písničky, i když ty jsem psal už dříve. Ale podle mě vše má svůj čas. Moje skládání totiž nezapadá do žádné „škatulky“. Jsou to jen mé výpovědi, jak já vidím svět okolo sebe. Jedná se o písničky, o vlastní hudbu i texty, opěvující například Prahu, ale vždy život. Jsou někdy romantické, jindy úsměvné, ale podle mě mají posluchače pohladit po duši. Vydal jsem také autorské CD STOVĚŽATÉ BLUES nejen blues, nejen o Praze. Se stejnojmenným programem účinkuji v Praze i na různých místech naší republiky.

Ty ale nejsi jen muzikant a zpěvák, účinkuješ také v literárně hudebních pořadech…

Asi před pěti lety mě oslovila Vlasta Rut Sidonová, že by potřebovala hudební doprovod na uvedení své knihy. To bylo velmi úspěšné, tak jsme se rozhodli, že v tom budeme pokračovat i nadále a utvoříme autorský, literárně-hudební pořad s ukázkami její literární tvorby a mojí hudby. Prostě takový úsměvný i vážný pohled na život dnešních, zejména pražských Židů. Nazvali jsme ho Blues z Maiselovy ulice a navštěvujeme s ním různá místa jak v Praze, tak mimo ni. Často hostujeme v knihovnách. Musím říct, že je to velmi úspěšný pořad a oba si ho užíváme.

Také vystupuji se skupinou Menorah, kde spolu se Zuzanou Wirtovou uvádíme písně v jidiš, ladinu, ale i českém a hebrejském jazyce. Jedná se jak o židovskou duchovní hudbu, tak o lidové písně židovského národa. Snažíme se také seznamovat posluchače s moderní izraelskou písňovou tvorbou.

S židovstvím souvisí i moje další otázka. Co máte společného ty a Festival 9 bran?

Festival 9 bran je festival česko-německo-židovské kultury. Letos byl XVII. ročník. V červnu roku 2012 měla premiéru hra Arnošta Lustiga „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“. Tuto divadelní hru režíroval Petr Kracík. Může se hrát v klasických divadlech i na venkovních scénách. Tak vznikl projekt Vlak Lustig a stal se symbolickou připomínkou nacistických transportů, křižujících Evropu během 2. světové války. Začalo se hrát na nádražích, dokonce opravdu takový symbolický vlak projel Polsko, Slovensko a Českou republiku. A já jsem měl tu čest, že jsem pro tuto ojedinělou divadelní hru složil hudbu. A v programu také účinkuji spolu se svým malým divadelním orchestrem. Tady v Praze se i letos uskutečnilo několik představení na nádraží Praha-Bubny. Inscenace divadelní hry je uváděna na forbíně speciálně upraveného vagonu. Musím podotknout, že atmosféra autentického nádraží je úžasná a neopakovatelná.

Během léta tě prý mohli čtenáři spatřit a slyšet také na hradě Landštejn?

Ano. Tak jako ve středověku navštěvovali sídla šlechticů trubadúři, na hradě Landštejn jsem se stal hradním trubadúrem já. Ve třetí bráně jsem po dobu otevření hradu hrál skladby svoje i jiných autorů, případně na přání návštěvníků. Smyslem bylo, tak jako tenkrát, dělat lidem radost.

Jaké máš další plány?

Již víc jak rok dělám na svém projektu Petřínské hvězdohraní. Já totiž velmi rád hraji v tak trochu zvláštních prostorách. Když jsem měl poprvé koncert v Petřínské hvězdárně, byl jsem nadšený. Písně a hudba ve spojení s hvězdnou oblohou působily doslova magicky. Snažil jsem se pozvat ještě nějaké další osobnosti a moje písně propojit s trochu odlišným žánrem. Hostem jednoho Petřínského hvězdohraní byla například jazzová kapela, s níž jsme hráli mé skladby. Teď velmi intenzivně pracuji na tom, aby se tato akce dostala i mimo Prahu a postupně navštěvovala hvězdárny a planetária po celé České republice.

Jinak samozřejmě je mým základním plánem hrát pro skvělé publikum, přinášet mu radost, pohlazení po duši a v neposlední řadě psát nové písničky a skládat scénickou hudbu pro divadlo i film. Závěrem bych moc rád pozval vaše čtenáře na některý z mých koncertů. Připravované akce najdete na mých webových stránkách.

Foto: archiv Josefa G.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email