Humorista Boris Pralovszký: „Nemám rád zaprděné kakabusy…“

8 min. čtení
kreslené vtipy

Kdo Borise zná, jistě nepochybuje, že je to důstojný nástupce Járy Cimrmana. Patří mezi vynálezce humoru, píše texty písní i básní, vymýšlí kreativní koncepty pro agentury, kreslí, a dokonce i rád vaří. Číslem roku jeho narození se koneckonců na svém dresu pyšní i Jarda Jágr. Borisova kniha Nic pro slabochy a jiné říkanky pro malé, větší a velké (2012) zdobí moji knihovnu a rozhodně nepatří mezi ty zaprášené kousky…

Jsem rád, že Borise znám osobně a že vám mohu trochu té radosti, kterou rozdává, svým rozhovorem zprostředkovat…

Borisi, co bys nám o sobě v krátkosti prozradil?

kreslené vtipy Boris Pralovszký

kreslené vtipy Boris Pralovszký

Jsem životním optimistou. Mám rád veselé lidi a naopak moc nemusím ty, kteří se na svět jen kaboní nebo propadli pozérství. Jsem rád, když lidi umí odpovědět na pozdrav, a ideálně prohodí ještě pár slov. Bydlím s manželkou, dvěma dcerami, Jack Russellem Benym a užovkou Lugi na venkově, kam jsme se z Prahy před 10 lety přestěhovali a jsme za to moc rádi. Obě dospělé děti z předchozích manželství žijí v Praze. Z koníčků bych chtěl zmínit hledání pokladů detektorem – bloudím po polích a lesích a čekám, kdy přijde ten životní nález. Zatím jsou to většinou knoflíky, podkovy a hřebíky. Dalším velkým koníčkem, který je také trochu mou profesí, je filmování a focení. Kameru občas tahám dlouhé hodiny kvůli několika záběrům, z nichž se pak raduji jako malé děcko.

Pamětníci s dojetím vzpomínají na tvé vtipy v humoristickém magazínu Dikobraz, mladí tě znají jako neohroženého kreslíře ze Sorry. Kde čerpáš náměty pro svůj humor?

kreslené vtipy Boris Pralovszký

kreslené vtipy Boris Pralovszký

Do Dikobrazu jsem začal přispívat v roce 1985, když mi bylo 17, spolu s Petrem Urbanem nám otiskli vtip ve stejném vydání. Kreslení vtipů mě bavilo od malička. Počmáral jsem všechno, dokonce i obaly od knížek ve škole. Tenkrát se ještě učebnice balily doma do papíru. Dikobraz kupodivu nepřežil nástup kapitalismu v Čechách, dodnes neumím odpovědět na otázku proč.

Když začalo vycházet Sorry a kluci mě oslovili, abych se k nim přidal, věděl jsem, že je to přesně moje krevní skupina. Miluju černý humor. Při vymýšlení vtipů do Sorry jsem zažil ty nejhezčí tvůrčí chvíle. S Michalem Hrdým jsme sedávali v kavárně Mimo v Karlíně a předháněli se v tom, kdo vymyslí větší blbost. Ke štěstí nám stačilo kreslit, bavit se a mudrovat o životě.

Máš nějaké kresby, které uspěly i v zahraničí?

Nikdy jsem netíhnul k tomu, abych posílal své obrázky do zahraničí. Udělal jsem to jen jednou, protože mě někdo z ostatních kreslířů vyhecoval. Myslím, že styl humoru, který kreslím, se do ciziny nehodí – nerozumí mu tam. My Češi jsme „smějící se bestie“, jak nás kdysi pojmenovala skutečná lidská bestie R. Heydrich, a já osobně zastávám názor, že bychom na toto označení měli být hrdí. Člověk, který se dokáže zasmát i vážné situaci, prochází životem lépe. Hodně důležité je umět se zasmát i sám sobě. Lidé, kterým tato vlastnost chybí, jsou zaprdění kakabusové a berou se moc vážně. S takovými si nikdy rozumět nebudu.

Ilustroval jsi několik knížek svých i od dalších autorů. Mojí srdcovou záležitostí jsou tvé ilustrace knihy Oty Pavla Zlatí úhoři. Jaké patří mezi tvé „srdcovky“?

kreslené vtipy Boris Pralovszký

kreslené vtipy Boris Pralovszký

Těch ilustrovaných knih je něco přes 40, jsou mezi nimi dokonce učebnice pro střední školy. J Otu Pavla jsem ilustroval dvakrát a dodnes si myslím, že to byla největší recese ze strany vydavatele vůči čtenářům. Určitě by se našlo mnoho vhodnějších ilustrátorů k danému tématu, na druhou stranu to zas svědčí o tom, že někdo myslel jinak než ostatní a neměl zbytečné předsudky vůči kreslíři vtipů.

Mojí srdeční záležitostí jsou knížky, které jsem ilustroval pro Jiřího Žáčka. Je jich pět, pokud se nepletu. Jiří Žáček je mým velikým vzorem, je to náš nejlepší básník a člověk s neuvěřitelným smyslem a talentem pro humor. Jsem rád, že jsem s ním mohl spolupracovat, i letos budu mít možnost ilustrovat knížku jeho bajek, na což se už teď těším.

Nebudu předstírat, že nepovažuji za srdeční záležitost svoje knížky. Zatím jsou to tři knížky básniček pro děti, a pokud se vše povede, letos se dočká vydání můj první humoristický román, na jehož ilustrování se samozřejmě také moc těším. Doufám, že jsem to teď nezakřikl – ale ne, vždyť jsem ani název neprozradil…

K mému překvapení jsi podepsán i pod texty muzikálů jako Adam a Eva nebo Mefisto. Jak ses k této práci dostal? Je tvorba textů k muzikálu z tvých uměleckých činností tou nejtěžší?

kreslené vtipy Boris Pralovszký

kreslené vtipy Boris Pralovszký

Jednoho dne jsem si řekl, že to chci dělat. Začal jsem si psát texty do šuplíku, pak zašel za kamarádem hudebním producentem a nabídl mu je. Byly mezi nimi texty psané na míru pro skupinu Kabát, Karla Gotta, Ewu Farnou a spoustu dalších známých interpretů. Pro neznámé jsem nepsal… J Asi za měsíc mi kamarád nabídl, abych na zkoušku napsal něco pro připravovaný muzikál Adam a Eva. Podmínkou bylo, že s texty bude souhlasit hudební skladatel i ostatní spoluautoři muzikálu. Souhlasili, a tak jsem se stal jedním z nich.

Mistr Gott a Kabáti o mých textech pro ně zatím netuší, ale třeba pro Pepu Vojtka jsem měl možnost písničku napsat. Několik textů jsem napsal také pro kamaráda Bohouše Josefa, jedním z nich začíná seriál Ohnivé kuře. Při prvním muzikálu jsme si, troufám si tvrdit, padli do noty se scénáristou Zdeňkem Zelenkou, jemuž jsem ilustroval jeho knížku Bankrotáři, napsanou podle stejnojmenného televizního filmu. V listopadu měl premiéru náš druhý společný muzikál Mefisto. Pokud se vše povede, vypustíme do světa také muzikál o chicagském starostovi Čermákovi, který ve 30. letech dostal za mříže Ala Capona a zachránil život americkému prezidentu Rooseveltovi.

Psaní textů k písním je fakt velkou srdcovkou. Doufám, že ještě budu mít možnost pár textů napsat. A jestli je to těžké? Není – zkuste to taky, stačí od skladatele dostat píseň nazpívanou „svahilsky“, což je taková jakobyangličtina, a nahradit nesmyslné fráze českými slovíčky. Kdo nic nezkusí, nic nezkazí, tak hurá do toho!

Viděl jsem tě v pořadu Jiřiny Bohdalové o vaření. Jaká jídla rád připravuješ? Samozřejmě budu rád, když se s našimi čtenáři podělíš o nějaký svůj domácí recept…

Vařím moc rád, ale rozhodně se nepovažuji za nějakého zkušeného kuchaře. Protože nejím maso, tak bych mohl poskytnout jen návody na pokrmy bezmasé, což moc lidí zrovna netankuje. Navíc hodně improvizuji, takže recept na nějaké složitější jídlo raději nechám na povolanějších. Jednoduchá a moc chutná věc je pomazánka z tofu, kterou jsem připravoval i ve zmíněném pořadu, tam však spletli poměry ingrediencí – tak to zde uvedu na pravou míru.

Budeme potřebovat:

  • 100 ml slunečnicového oleje
  • 50 ml sójové smetany
  • dvě lžičky dijonské hořčice
  • jedno balení přírodního tofu (cca 100–120 g)
  • himálajskou černou sůl (smrdí jako síra)
  • kurkumu
  • kyselé okurky (asi 6 ks větších)

Kyselé okurky nakrájíme na drobounké kostičky, přidáme nahrubo nastrouhané tofu, hořčici, asi třetinu čajové lžičky himálajské soli a lžičku kurkumy.

Do odměrky nalejeme slunečnicový olej, přidáme sójovou smetanu, do směsi ponoříme tyčový mixér a zapneme na plné obrátky. Během několika vteřin získáme tuhou majonézu, kterou smícháme se zbytkem připravených ingrediencí. Výborná záležitost na čerstvý chleba nebo bagetku.

Díky za inspirativní rozhovor! Hodně štěstí při vydávání tvého humoristického románu a doufám, že brzy na viděnou.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email