A Bůh promluvil… Nejen vánoční příběh o zázraku paní Habel

6 min. čtení
vánoční příběh o zázraku

Ať jsou Vánoce, nebo ne, na zázraky se mi věří těžko. Mám ovšem štěstí: jednoho zázraku jsem byl svědkem. Ne že bych zcela věřil tomu, že Eva Habel slyšela na vlastní uši Boha. Zázrak podle mě spočívá v tom, co a s jakými výsledky dělá ona sama.

Za dějiště začátku příběhu se dá považovat Šluknov v lednu 2002. Vlastně, pardon – má nějaký příběh přesný začátek? Začíná ten vůbec největší příběh narozením v Betlémě, nebo již proroctvími o tomto narození? Datujeme-li začátek příběhu Evy Habel do ledna 2002, není to nesprávné, pokud přeskočíme ouverturu. K ní se záhy stejně dostaneme, nyní už ale vyprávějme o zázraku. O zázraku ze Šluknova.

Lopatka hozená do sněhu

Tak tedy Šluknov, leden 2002. Autobus s výpravou německých turistů, již vede etnoložka a zaměstnankyně mnichovského muzea Eva Habel, zapadl v severočeském městě do sněhu před kostelem. Nadšení ze zhlédnutí působivého betlému uvnitř chrámu páně ustupuje v přímé úměře s čím dál víc štípajícím mrazem.

V Německu – v křesťanském Bavorsku zvlášť – by okamžitě na pomoc vyjely traktory, ovšem i jinde v Česku měla paní Habel pozitivní zkušenosti. Jenže Šluknov je jiný, odtažitý: z hasičárny vystrčí lopatku a zase rychle zavřou dveře, na shledanou, auf Wiedersehn! „Byla jsem v šoku,“ vzpomíná Eva Habel. „Šlo o mé první setkání se Šluknovem a už mi zůstal v hlavě, nepřestala jsem ho sledovat.“

„Tohle je tvá Afrika!“

Nyní ouvertura, předehra toho všeho. Eva Habel má velmi slušné zaměstnání, přesto ji nenaplňuje zcela. Přemýšlí, že by jela do Afriky pomáhat nemocným AIDS, ale bojí se létat.

Do Šluknova vedou cesty po zemi, zhruba dva roky po nehodě autobusu je v něm Eva znovu. Dozvěděla se o tamějším faráři Procházkovi, který byl z podivně vykořeněného města též bezradný. Jednoho rána na jaře 2004 jde ale farář zkontrolovat zbytky ohně, na němž pálil staré věci. Všude je popel, z něj však svítí „maják“ neohořelého papírku s citátem ze Starého zákona: „Vyvolil a posvětil jsem tento dům, aby zde navěky dlelo moje jméno.“

Služebník boží si pochopitelně umí zdůvodnit, že papírek „přežil“ díky hře větru, který jej odvál mimo plameny a pak uložil do vychladlého ohniště, jenže copak víra potřebuje vtěsnat do logaritmů a paragrafů? Neboť to chce a potřebuje, farář vše považuje za zázrak. Za znamení, že jeho místo je právě tady.

Krátce nato našlapuje Eva Habel po Šluknově, na faráře Procházku se neodváží zazvonit. Češtinou, kterou se do té doby naučila, překvapí romského mladíka upozorněním, že se nesluší, aby jí bez dovolení sahal do auta pro čokoládu. Chlapce má stále před očima, když chodí po šluknovském hřbitově, a náhle se to stane, náhle je vše jasné, náhle uslyší hlas shůry: „Tohle je tvá Afrika!“

Mise je určena, není pochyb: Eva Habel se loučí s Mnichovem a od roku 2008 je pastorační asistentkou pana faráře Procházky.

„Jsem dobrá žebračka“

Když jsem Evu Habel na šluknovské faře navštívil a poslouchal její příběh vyprávěný plynulou češtinou s německým akcentem, sama se smála: „Asi si myslíte – jeden najde papírek na ohni, druhá slyší Boha, vedou to tady pěkní blázni!“

Vlastně jsem si to tak trochu skutečně myslel. Ve smyslu: Víc takových bláznů! Nebo: Chvála bláznovství!

Eva Habel o sobě a panu faráři vtipkovala obklopena houfem romských dětí. S těmi ve Šluknově pracuje a prostřednictvím charity jim v úctyhodné míře poskytuje i materiální pomoc, již mnohé nutně potřebují, neboť pochází z nuzných poměrů (pro případné kritiky, jejichž hlasy teď slyším bezmála stejně silně jako paní Eva boží hlas na šluknovském hřbitově: ať si o příčinách této nouze myslíte cokoliv, nepřísluší nám je komentovat, poněvadž děti za tuto nouzi rozhodně nemohou).

„Dětem žebrat zakazuji a ony mají velkou legraci z toho, že jdu hodně špatným příkladem. Sama totiž žebrám a jsem v tom hodně dobrá!“ opět se – v narážce na vlastní charitativní činnost – směje žena s biblickým jménem. Působí křehce, přesto z ní vyzařuje velká síla. Taková, kterou nezlomíte.

Co všechno chtít od Boha

Na Půlnoční budu letos ve Šluknově. Mezi kostelními lavicemi bude jistě pobíhat subtilní Eva Habel, bude míjet i osudový betlém, na který se před více než čtrnácti lety přijela s krajany podívat.

V době mé návštěvy se na faře servírovala buchta. Romské děti se do ní pustily, jen Ivan Kováč rozpačitě poposedával, netknutý moučník před sebou.

„Proč nejíš?“ ptala se Eva Habel a pak jí to došlo. „Aha, on asi čeká na modlitbu, je na ni zvyklý.“

U velkého stolu, kousek od masivních kachlových kamen, tak začala odříkávat: „Ve jménu Otce a Syna a Ducha svatého… Chcete říct ještě něco sami, kluci?“

Ano, chtěli.

„Bože, děkuji ti, že tu můžu být a děkuji ti i za tuhle dobrou buchtu.“

„Jsem rád, Bože, že je tu s námi už zase Petr, kterému umřel tatínek, proto tu dlouho nebyl. A chtěl bych, Bože, aby tu byl s námi už pořád.“

„Jak bych mohl krást?“

Později byla přinesena polévka, nad ní se rozběhla debata, jak děti vnímají rasový problém, který je speciálně ve šluknovském výběžku občas pálivější než pokrm v hlubokých talířích, z něhož se v tu chvíli voňavě kouřilo.

Děti neutíkaly – neboť to neumí – do korektních frází. Přiznávaly třeba, že „Češi nemají Romáky rádi i proto, že kradou“.

„Ty nikdy nekradeš?“ zeptal jsem se Kamila Dreveňáka.

Podíval se na mě jako by nepochopil otázku. Či jako by nemohl uvěřit, že se ho na něco takového ptám. Teprve po chvíli ticha, v němž bylo slyšet, jak mě začíná fackovat trapnost z obavy, že i malého chlapce lze smrtelně urazit, Kamil Dreveňák napůl udiveně a napůl dotčeně pronesl: „Jak bych mohl krást, když chodím do kostela?“

No ano, jak by mohl? Ta pravda je tak prostá jako…

Jako… Jako zázrak.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email