„Unschooling je hlavně o důvěře ve vlastní dítě.“

7 min. čtení
unschooling v ČR

Unschooling – vzdělávání bez pevně daných osnov a pravidel, která svazují přirozenou touhu dětí po poznávání světa. Může se dítě opravdu vzdělávat svobodně? Naučí se vše potřebné? Jak zvládne socializaci? Co to znamená pro rodiče? Jak to funguje v praxi? O tom všem jsem si popovídala se Zdeňkou Pukovou, která touto metodou vede svoje čtyři syny.

Před týdnem jsem ZDE nastínila základní myšlenku metody unschoolingu, která rozporuje systém, na němž je už stovky let založeno vzdělávání dětí. Protože mně samotné při získávání informací vyvstalo mnoho otázek, šla jsem přímo ke zdroji.

Jak jste se s unschoolingem seznámila, čím vás oslovil a jak dlouho ho v praxi aplikujete?

Myšlenka unschoolingu mi asi před 4 či 5 lety zcela učarovala. Do té doby mě ani nenapadlo, že by vzdělávání mohlo tímto způsobem fungovat. Začala jsem sbírat informace jak o samotném unschoolingu, tak o situaci s domácím vzděláváním v ČR, kontaktovat lidi, kteří již s ním měli zkušenosti, a zmiňovat téma doma. Unschooling chápu spíš jako životní styl, který zahrnuje nejen učení, ale obecně přístup k výchově a životu, založený na respektu, důvěře a radosti. Dítě přebírá odpovědnost za své učení a vlastně svým způsobem i za svůj život. Mělo by mít neomezenou možnost si hrát, objevovat svět, zkoušet různé věci, nudit se a překonávat nudu. To nejde, když mu někdo pořád říká, co má dělat a jak. Také je nutné, aby bylo ve společnosti dospělých, kteří ho nesoudí, nýbrž jsou laskaví a pomohou, když si o pomoc řekne. Nejstarší syn je teď ve třetí třídě na domácím vzdělávání, druhý syn má odklad první třídy a zbylých dvou se povinná školní docházka zatím netýká.

V některých zemích je unschooling uznávaný jako metoda vzdělávání. Jak je to ale u nás?

Z hlediska naší legislativy není unschooling možný, protože je třeba chodit na pravidelná přezkušování a plnit ŠVP (školní vzdělávací program) školy, kde je dítě zapsané, což je v rozporu se základními myšlenkami unschoolingu. Domácí vzdělávání je možné provozovat jak na prvním, tak na druhém stupni základní školy. Zařídit to není nic náročného, jen je třeba najít vhodnou školu, která bude přezkušovat tak, aby vám to vyhovovalo. Přezkoušení může probíhat formou testů a zkoušení z učebnic, ale i prostřednictvím rozhovoru nad tzv. portfoliem, tedy složkou se vším možným, co dítě k daným předmětům dělalo.

Jak vysoké nároky takové vzdělávání dětí klade na rodiče?

Nejčastěji je to tak, že jeden rodič, většinou matka, je doma a nepracuje nebo pracuje jen omezeně a druhý živí rodinu. Také znám případ několika rodin, jejichž děti se jeden či dva dny v týdnu střídají v jednotlivých rodinách, aby měli rodiče i nějaké volno. Nebo oba rodiče pracují z domova. U nás to do loňského roku bylo tak, že muž pracoval na plný úvazek, já byla s dětmi doma a do toho jsem pracovala buď odpoledne a po nocích, nebo když děti někdo hlídal. Tento model byl ale pro všechny vyčerpávající. Potom muž odešel z práce a teď se snažíme najít model, který by nám vyhovoval, tedy alespoň částečný úvazek a ideálně práci z domova, abych já mohla víc pracovat a on být víc s dětmi. Můžeme tak i lépe cestovat a hlavně být spolu.

Ve světě existují i svobodné školy, které praktikují unschooling v plné nebo redukované míře. Jak je to u nás?

Existují různé typy svobodných škol od demokratických, přes školy typu Summerhill, po model Sudbury, ale všechny s vysokou mírou autonomie, svobody a odpovědnosti za vlastní učení (v demokratických školách jsou si děti s učiteli rovny, škola Summerhill má určitou základní nabídku kurzů, ze kterých si studenti vybírají, zatímco v Sudbury nenabízejí žádnou výuku, děti si zajišťují program samy, pozn. red.). Ne každý rodič může nebo chce být doma, a škola tak poskytuje alternativu. Pro unschooling je důležitý kontakt s osobami nejrůznějšího věku, což může být doma problém. Ideální je komunita, kde různí lidé vládnou různými dovednostmi, jsou zastoupeny všechny věkové skupiny a především se tam věří ve vnitřní motivaci dětí a jejich vrozenou touhu se učit. U nás už takové školy vznikají, ale zatím jim chybí více dětí širšího věkového rozpětí, ideálně až do 18 let. Škola typu Sudbury tady zatím není, takové, které se přibližují k modelu Summerhill, ano.

Socializace dětí je v souvislosti s unschoolingem časté téma. Jak se dítě vychovávané doma naučí jednat s lidmi a najde si přátele?

Pokud socializací nenazýváme srovnávání, soutěžení, ponižování, hodnocení, manipulaci nebo ovládání, klasická škola socializaci rozhodně nenaučí. V drtivé většině škol jsou děti rozdělené podle věku, což je nepřirozené. Osobně jsem ráda, že doma nemusím řešit následky školní „socializace“. Dítě se vztahům a jednání učí v užších vztazích s nejbližšími osobami, tedy nejčastěji s rodiči. Děti samozřejmě nejsou zavřené doma a fungují i v reálném světě, běžně se vídají s ostatními dětmi, jen v pro ně přirozenějším prostředí. Také se mnohem lépe učí komunikaci s dospělými, kterou škola neučí vůbec. Samozřejmě probíhají i setkávání podobně zaměřených rodin, loni jsem i sama nějaká organizovala, a jsou jak pro rodiče, tak děti důležité.

Vyskytly se ve vašem pojetí unschoolingu nějaké překážky, kterým jste se musela postavit?

Ze všeho nejtěžší pro mě bylo zbavit se všech získaných vzorců, které jsem si osvojila ve škole a v dětství. Stále mám ještě někdy potřebu své děti určitým způsobem kontrolovat a ovládat. Jedna věc je nadchnout se myšlenkou unschoolingu a nedat je do školy, druhá jim pak skutečně dát tu důvěru a zodpovědnost. To je pro mě osobně suverénně ta největší výzva. Také není snadné neustále čelit nepochopení okolí. I proto, že česká legislativa není tomuto způsobu vzdělávání zcela nakloněna a dítě musí dvakrát do roka dokazovat, co umí, a to tehdy, kdy to podle ŠVP umět má, což jde proti myšlenkám unschoolingu – tedy že se dítě učí věci, když nastane potřeba je umět, ne když dosáhne určitého věku, a to způsobem a tempem, které vyhovuje jemu.

Máte pocit, že je životní styl unschoolingu dražší než klasické vzdělávání?

Unschooling není drahý nebo levný. Některé rodiny žijí velmi skromně, jiné celý rok cestují. Jistě, trávíte s dětmi hodně času, není tedy možné, aby oba rodiče pracovali na plný úvazek, ale zároveň jednou z hlavních myšlenek unschoolingu je, že se děti nejvíc učí volnou neřízenou hrou, ne tím, že navštěvují tři kroužky denně, což drahé není. Myslím, že to, kolik peněz utratíte, nemusí nutně souviset s tím, zda děti chodí do škol, učí se doma u stolu nebo životem. A také si myslím, že když člověk něco opravdu chce, vždy si najde možnost, jak toho dosáhnout.

Více informací od Zdeňky Pukové naleznete na www.unschooling.eu

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email