Umění darovat

4 min. čtení
Umění darovat

Na Zemi existuje domorodý kmen, který jeden večer v roce pořádá zvláštní rituál. Jedná se sice o jediný večer, ale přípravy na něj trvají mnoho dní, někdy i měsíců. Během tohoto období shánějí příslušníci kmene rozmanité pomůcky, nezbytné artefakty a rituální obětiny. Všechny tyto věci se dají pořídit ve speciálních chrámech. Nejsou ovšem jen tak volně k dispozici, musí se směnit za barevné papírky a lesklé kovové kotoučky.

Způsoby, jakými získávají jednotliví příslušníci kmene tyto předměty, se různí, ale většinou spočívají v tom, že je vyměňují s božstvem za svůj čas. Při pořizování artefaktů ve svatyních se poslouchají magické písně, které mají navodit tu správnou atmosféru k blížícímu se klíčovému večeru. Také mají ve zvyku před samotnou směnou stát v dlouhých řadách, často i desítky minut.

Celý den před večerním rituálem má zajímavý průběh. Mnoho příslušníků tohoto kmene celý den hladoví, aby zahlédli magické zvíře, které jim má přinést přízeň bohů a dostatek barevných papírků. Jednotlivé rodiny si do svých domovů přinesou posvátný strom, který ozdobí nejrůznějšími symboly dle své tradice. Pro samotný obřad je nutné rituálně obětovat rybu.

Následně jednotliví členové rodiny potajmu přinášejí pod posvátný strom dary, ačkoli si vzájemně tvrdí, že je tam přineslo zhruba dva tisíce let staré novorozeně. Pak už se přistupuje k samotnému rituálu, při němž nejmladší člen usedne ke stromu a začne jednotlivé dary mezi rodinu rozdělovat. Ta je s projevy hlasitého obdivu přijímá…

Tak by se možná mohly jevit současné Vánoce etnologovi z jiného světa, který by zavítal na naši planetu. Proces obdarovávání má ale bohatou historii a svá pravidla. Na některá jsme možná pozapomněli, ale jiná stále, byť nevědomky, dodržujeme. Vždyť není nic trapnějšího, než když nám někdo dá dárek a my pro něj nic nemáme. Nebo když od někoho dostaneme dar, který má mnohonásobně vyšší hodnotu než ten, který jsme mu dali my. Víme, že to tak je – ale proč?

Historie obdarovávání sahá hluboko. Dar býval často závazkem či zdvořilostí nebo představoval ekonomický zájem. Někoho obdarovat, dar přijmout a oplatit znamenalo vlastně vytvořit jakousi nepsanou společenskou smlouvu, která měla v rámci daného společenství význam i v širších souvislostech.

A právě v tom můžeme najít spoustu podobností s dneškem. Celý proces vzájemného poskytování a přijímání darů se pojil s velmi propracovaným systémem zásad a zvyků, řekněme pravidly hry. Porušit tato pravidla mohlo klidně znamenat vyhlášení války, ať už v okruhu blízkých nebo v rámci celých skupin. Dneska už těžko někomu vyhlásíme válku, protože nám náš dárek neoplatil. Přesto se na takového člověka budeme koukat trochu jinak. A nejde o náš výdaj, ať už se jedná o peníze, za které jsme dárek koupili, nebo o čas, který jsme jeho přípravou strávili. Vzhledem k historické povaze daru máme oprávněně pocit, že mu lidově řečeno „nestojíme za to“.

Podobně je to také s dárkem, pro který nemáme žádné využití, nebo se jedná o nesmyslnou cetku. Ten, kdo nám něco takového věnuje, tím vlastně říká: „Ano, splnil jsem svou povinnost, protože vím, že se to tak dělá. Tím to ale pro mě končí.“ Darem totiž velmi čitelně říkáme lidem kolem sebe, co k nim cítíme.

Podobně to funguje i naopak, když nám někdo dá příliš cenný dárek. Všichni to známe, obvykle z nás v takových situacích vypadne něco ve smyslu: „Ne, to je moc. To si nemůžu vzít.“ Proč ale ten dar nechceme přijmout? Protože víme, že tento člověk neodhadnul úroveň našeho vztahu. A co hůř, může se nám tím snažit dávat najevo i svou převahu. Také toto má své historické kořeny. Některé kmeny severoamerických indiánů pořádaly takzvané potlače. Ty spočívaly v tom, že si jednotlivé kmeny mezi sebou dávaly tak obrovské dary nebo se vzájemně zvaly na tak opulentní hostiny, až to jeden z nich definitivně zruinovalo. Odtud také pochází zvyk, že se nesmí věnovat dar, který jsme od někoho dostali.

V dnešní době, která se čím dál tím víc soustředí spíše na prodej a koupi věcí, není vůbec k zahození zamyslet se nad původní podstatou daru a jeho významem. Minimálně nás to může inspirovat při koupi dárku nebo nám naopak zabránit v koupi úplné hlouposti. Jak říká jedno maorské přísloví: „Dávej tolik, kolik bereš, a vše bude v pořádku.“ A jak dodává Marcel Mauss ve své slavné Eseji o daru – pokud nás vede k věnování daru osobní prospěch místo laskavosti, stávají se z nás smutné bytosti.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email