Styď se! 7 hříchů naší éry aneb kultura zahanbování

7 min. čtení
sedm hříchů

Obžerství, pýcha, lakomství a další… Všichni jste už určitě potkali 7 klasických smrtelných hříchů, které měly představovat lidské nedostatky a zároveň sloužily jako jedna z pomůcek pro kontrolu nad životy lidí. Pojďme tyto smrtelné hříchy poněkud aktualizovat a odkrýt ty, které se nás týkají v našem časoprostoru. Jde o hříchy o úroveň lehčí, ale přesto všudypřítomné a prorostlé do naší každodennosti.

Tady je našich 7 malých hříchů pro dnešní dny:

  1. Nebýt neustále na příjmu

Nechte si někdy vyprávět od prarodičů o době před internetem a mobilními telefony. Poslechněte si i jejich vzpomínky na časy před pevnou linkou, kdy poštovní schránka byla jediným způsobem, jak vás mohli lidé kontaktovat na dálku. Možná to nebylo stoprocentně pohodlné, ale svět fungoval.

Dnes jsme v podstatě každou vteřinou v dosahu telefonu, mailu nebo facebooku a běda tomu, kdo by si přijatou zprávu nechal uležet v hlavě a neozval se do hodiny zpátky. A třikrát běda člověku, který už podruhé nezvedá hovor. „Na co ten telefon jako máš?“ No určitě ne na to, abys mě mohl v libovolnou dobu přepadnout rozhovorem, pro který není vždycky prostor ani nálada. Odpojit se od toho všeho mám čím dál radši, a tak se mi tento víkend pravděpodobně nedovoláte. Pokud se mnou někdo bude chtít mluvit, bude si mě muset najít.

  1. Jíst podle chuti

Jídlo… základní biologická potřeba, radost, ale nově i prostor pro zahanbení. Také jste si všimli, že se vždycky najde někdo, kdo dokáže zhejtovat váš způsob stravování? Ať už jste vegetarián, masař, labužník, občasný návštěvník fast foodu, milovník kvalitní gastronomie nebo fitnessák… Vždycky se nějak najde někdo, kdo s tím má problém.

My sami se navíc snažíme zaškatulkovat do různých kategorií jedlíků a stavíme si na nich svou identitu. Následkem toho začneme sami tvořit jeden z těch hlasů, které nás neustále soudí za nedostatek disciplíny v našem přístupu k potravinám.

Můj dnešní oběd ale není žádný cheat meal, žádná prasárna, žádný morální prohřešek, žádné snobství ani hazard se zdravím… je to prostě moje jídlo a moje věc. Dobrou chuť.

  1. Vyjadřovat emoce

Autenticita se zdá být dalším malým hříchem, kterého se dopouštíme. Mentalita politické korektnosti lidi na jednu stranu chrání před nepříjemnými konfrontacemi, na druhé straně v sobě musíme víc a víc věcí potlačovat. Občas mi přijde, že většina slov, která od srdce řekneme, může být někým druhým okamžitě škatulkovaná jako rasistická, cynická, sluníčkářská, sexistická, pravičácká, levičácká, homofobní, netolerantní a podobně. Jako by uvnitř každého z nás byla temná osobnost, kterou musíme před světem skrývat.

A došlo to tak daleko, že občas radši potlačujeme smích, než abychom si zadali s jednou z oněch škatulek. To, že některé své pocity filtrujeme, ale neznamená, že nejsou stále přítomné. Smějme se, plačme, nadávejme, projevujme svůj strach, vyjadřujme nesouhlas! Opačná varianta je totiž zombie mód a přináší svět plný vážných tváří bez břinku.

  1. Odpočívat

Jen tak se vyplesknout na gauči a nedělat opravdu vůbec nic? Všichni to potřebujeme, ale občas se zdá, jako bychom už nevěděli, jak na to. Každý den nad námi visí nějaké povinnosti a na chvilku se uprostřed nich zastavit se zdá být nemožné. Nějaký slabý hlásek v naší hlavě nám neustále připomíná, že se přibližujeme do zakázané zóny.

Z toho, co byl dříve odpočinek, je dnes už jen prokrastinace. Možná právě proto, že odpočinek raději moc nepěstujeme, má naše mysl potřebu najít si ho i v tu nejméně vhodnou chvíli a sem tam se jen tak poflakovat dobou, kdy máme skutečně pracovat. Jo, a taky hrozně rádi provozujeme pseudoodpočinky, při kterých jen tak koukáme do televizorů a monitorů a necháváme na sebe sálat nějaká data. Je celkem jedno, co to je, hlavně ať je toho hodně, je to barevné a nemusíme trávit čas se svými myšlenkami.

  1. Mít nedokonalé tělo

Další malou vinou, kterou v sobě nosíme, je naše vzezření. Vždycky se dá najít něco, co je na našem obličeji nebo těle špatně. Jsme moc malí, moc tlustí, moc hubení, máme kruhy pod očima, chybí nám svaly, nemáme ten správný tvar lícních kostí, máme moc velký nos, moc malý nos, moc velké uši, divné oči, malá prsa, plešatíme a naše zuby stojí taky za kulový… Jako bychom byli z úplně jiného plemene než všichni ti perfektní lidé na obálkách časopisů, v reklamách a filmech. Došlo to až tak daleko, že ty nejkritičtější hlasy často zaznívají přímo uvnitř našich hlav. Tento problém asi více pociťují ženy, ale nejsou to jenom ony, kdo podstupuje plastické operace a navštěvuje fitness centra, a to ne tak úplně kvůli zdraví.

Ideál krásy se proměnil v destruktivního démona s andělskou tváří, který nás dokáže dovést až k poruchám příjmu potravy, sebepoškozování, depresím nebo sebevraždám. Navíc skvěle slouží reklamnímu průmyslu, který potřebuje prodat všechny ty knihy o hubnutí a zázračné prodlužovače penisů. Až příště budete stát před zrcadlem, zkuste poslat trochu kreditu i tomu fešákovi nebo té krásce před vámi.

  1. Být introvertní

Většina z nás potřebuje čas pro sebe. Na druhou stranu od sebe navzájem očekáváme pozornost, protože bez ní se cítíme nedostateční. Ať už jsme ale introvertní svou povahou, nebo máme jen samotářské chvilky, všichni v různé míře potřebujeme prostor, ve kterém můžeme být sami. S některými lidmi se možná bavit ani nechcete, protože víte, že v momentě, kdy rozhovor začne, ucítíte někde hluboko v sobě potřebu jen tak beze slova zmizet někam jinam.

Někteří z nás to tak zkrátka mají a jsou kvůli tomu v ohrožení další malou vlnou zostuzení. Ten člověk z vašeho okolí, který je podivínský, nepřátelský, mlčenlivý, asociální, arogantní nebo stydlivý, přitom možná jenom nemá zájem o další jalový rozhovor o počasí a dopravní zácpě.

  1. Mít vlastní tempo

Tohle začíná už v dětství: Ona Hanička ještě nechodí na nočník? Pořád čekáme, kdy ten kluk promluví, a on nic! Je nějakej zabržděnej, nebo co. Někdy se zdá, že má svět přesné tabulky, podle kterých musíme do určité doby posbírat určité bobříky, jinak je s námi něco špatně. Pokračuje to s námi přes školu a pořád dál a dál.

První pusa, první práce, první sex, titul, dítě, vlastní bydlení, automobil, svatba, povýšení… Vždycky se nějak najde něco, v čem jsme oproti svým vrstevníkům pozadu, a snad pokaždé je poblíž někdo, kdo nám to připomene. Potíž je v tom, že prostě nejsme všichni stejní. A máme různé touhy, priority, ale i schopnosti. Pokud se cítíte pod tlakem, protože se od vás právě očekává nějaká další trofej, zkuste se nad to trochu povznést a nezapomeňte, že rychlost nemusí vždycky podmiňovat kvalitu.
Seznam není rozhodně kompletní a jistě vás napadnou další témata, na jejichž základě v sobě lidé vzbuzují stud. Vždycky, když uvidíte, jak na vás společnost ukazuje kvůli podobným věcem prstem, mějte na mysli, že je to jen její panovačný způsob, jak nad vámi trochu převzít kontrolu.

A proto taky pamatujte, že je potřeba to mít trochu na salámu, protože tenhle život, který jste dostali, ten je úplně celý váš a je jen na vás, co s ním provedete a o kolik z něj se budete chtít se světem podělit.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email