Pavla: Prostě se ráno vzbudíte a zjistíte, že neslyšíte

1
8 min. čtení
shutterstock_461229352

23. 9. je mezinárodním dnem neslyšících. Je trochu smutné, že mnoho lidí nemá nejmenší tušení, co vše toto postižení obnáší, takže jsme se v redakci našeho online magazínu rozhodli vyzpovídat Pavlu (22), která přišla v patnácti letech o většinu sluchu a může tím pádem dobře porovnat život před a po. Někteří lidé se s touto senzorickou poruchou již narodí, další k ní přijdou například kvůli nehodě. Pavla o sluch však přišla velmi bizarním způsobem. Jednalo se o záhadu, která by byla výzvou i pro seriálového doktora House.

Přišlo to znenadání a nikdo si s tím nevěděl rady

Dle vlastních slov se Pavla jednoho dne probudila a zjistila, že neslyší. Už v předchozím týdnu cítila tlak v uších, ale nejednalo se o nic, čím by se příliš vzrušovala. I při probuzení toho rána byla přesvědčená, že se bude jednat jen o špunt z ušního mazu nebo zateklou vodu. Vstávání však bylo problematické – v uchu je mimo jiné centrum rovnováhy. Pavla v prvních momentech nemohla ani stát, natož chodit.

Otec ji okamžitě vezl do nemocnice. Zpočátku se, jako mnoho patnáctiletých, radovala, že nebude muset ten den na písemku z češtiny, ale s každou další hodinou se ukazovalo, že problém se jen tak nevyřeší. Lékaři nemohli přijít na to, co se stalo. Pavla neprodělala úraz ani infekci, která by mohla její stav způsobit. Následovaly infúze, prášky, nepříjemná a bolestivá vyšetření, včetně odběru mozkomíšního moku. Nejen že nepsala jednu písemku, nechodila do školy celé druhé pololetí a střídavě strávila téměř půl roku buď doma, nebo v nemocnici. Co přesně se stalo, lékaři neví dodnes. Nejhorší však bylo, že její stav se zhoršoval. Kromě ztráty většiny sluchu a zhoršující se motoriky se dostavil i tinnitus – neustálý šelest v uších, který u mnoha lidí přechází až v otravné pískání.

Tinnitus ji trápí i nadále, s rovnováhou se to zlepšilo. Dle vlastních slov si přijde jen trochu nešikovnější než dřív. Je také dobré poznamenat, že Pavla není doslova neslyšící, pouze silně nedoslýchavá, s důrazem na slovo silně. Musí používat jedno z nejvýkonnějších sluchadel na trhu.

Zní to, jako že se jedná o ojedinělý případ, ale Pavla zná ve svém okolí další dva lidi, kterým se stalo něco podobného.

Někdy pomůže ve všem zlém hledat něco dobrého

Je více než jasné, že výše popsaná událost ovlivnila Pavle život, a to nejen z hlediska komunikace s okolím. I se sluchadlem je pro ni obyčejná konverzace vyčerpávající, což si mnoho lidí neuvědomuje. Musí se totiž soustředit nejen na obsah sdělení, ale na každé jednotlivé slovo. Nemůže s nikým mluvit za přítomnosti hluku, protože už není schopná odlišit jediný hlas od zvuků kolem, zvláště pokud mluví víc lidí najednou. Nepřáteli jsou také špatné osvětlení, umístění mluvčího za sklem, nebo když se dokonce jedná jen o hlas z televize či rádia.

Nejde ovšem pouze o komunikaci. Ačkoliv nám všem odmalička do hlavy vtloukali, že se máme na přechodu rozhlédnout, přeci jen pomáhá blížící se automobil nejen vidět, ale i slyšet. Během našeho rozhovoru se Pavla také podělila o historku, jak jednou vůbec netušila, že jí do pokoje vstoupila matka, dokud neucítila ruku na rameni. Bohužel ve stejnou chvíli, kdy pila čaj, který následně skončil v klávesnici. Ještě to odpoledne dostala s mnoha omluvami novou.

I když má Pavla potíže například s tím, že neslyší budík nebo telefon, na druhou stranu s úsměvem dodává, že teď ji aspoň neobtěžuje chrápání, soused s vrtačkou, otravná hudba a podobně. Navíc, jak říká, když má někdo blbé kecy, prostě vypne sluchadlo. Možnost si kdykoliv svět kolem sebe zeslabit nebo zesílit považuje za výhodu. Jako další světlé stránky uvádí, že poznala nové kamarády s podobnými problémy a dostala se na zajímavý studijní obor, o jehož existenci by jinak neměla ani tušení (čeština v komunikaci neslyšících, obor se týká znakového jazyka). A ztráta sluchu v ní také vyléčila stydlivku, která se bojí někoho požádat o pomoc.

Co jí skutečně chybí, je hra na kytaru, které se dříve věnovala, koncerty (hudbu stále „cítí“, ale koncert je pro ni příliš hlučný a hudbu nerozezná. To je však čistě její případ, každý to má jinak), diskuze s víc lidmi najednou nebo možnost podívat se na film bez titulků. Například ale přednášek se účastnit může celkem bez problémů. Když jsem ji před pár lety během mé přednášky zahlédl v obecenstvu, trochu jsem se bál, aby mi rozuměla. Před začátkem ke mně však přišla a na krk mi pověsila speciální mikrofon, o kterém bude ještě řeč na konci.

Nejhorší jsou nakonec lidé kolem

Navzdory všem zmíněným pro a proti jsou stejně největším trnem v patě lidé, kteří nerozumí problémům, s nimiž se neslyšící a nedoslýchaví potýkají. Pavla zmínila věci, které ji vytáčí nejvíc:

1) Trvání na označení hluchoněmý nebo hluchý. Většina neslyšících lidí mluvit umí, pouze někteří se u toho cítí nepříjemně, protože mají problém například regulovat zvuky, které sami neslyší. Stejně tak slovo hluchý se používá ve velmi negativním smyslu. Otázka „Jsi snad hluchý?“ nebývá dotazem na stav sluchu, ale inteligenci. Jak sama Pavla říká, odpověď „Ano, špatně slyším“ lidé většinou nečekají.

2) Důraz na telefonickou komunikaci v době, kdy jsou k dispozici e-maily, SMS a další. Pavla má mobilní telefon jen kvůli internetu a SMS a hovory z neznámých čísel ani nezvedá. Jedno takové nezvednutí vedlo k tomu, že jí banka změnila typ účtu. Údajně ji prý nešlo kontaktovat, ačkoliv banka na ni měla e-mail nebo mohla poslat soukromou zprávu přes internetové bankovnictví.

Stejně tak, když potřebovala opravit sluchadla, jí bylo servisem sděleno, že jakmile bude oprava hotová, zavolají jí. Když je prosila, aby poslali raději SMS, pracovník servisu Pavle řekl, ať tam nechá číslo svých rodičů. To je pro člověka, kterému je 22, poměrně potupné.

3) S problémem výše souvisí následující. Když Pavla jde například k lékaři s někým v doprovodu, aby komunikace probíhala rychleji, často se stává, že je ignorována a všichni mluví pouze s doprovodem. Téměř jako kdyby byla nesvéprávná a nemohla sama činit rozhodnutí.

4) Lidé, kteří mají tendenci ji litovat, protože dle jejich názoru musí mít přeci strašný život. O stupeň horší jsou „léčitelé“, kteří posílají odkazy na články o zázračných lécích nebo dokonce říkají, že přišla o sluch, protože jí maso, takže má špatnou karmu.

5) Lidem s vadou sluchu také škodí nedostatek literárních a filmových postav s tímto postižením. Nebo spíš nedostatek reálně pojatých, protože neslyšící postava je většinou zpracovaná chybně a ve výsledku místo aby vysvětlovala, v čem postižení spočívá, spíš šíří dezinformace a polopravdy.

6) Jako poslední bod jen taková drobnost: Pavle vadí, když si lidé myslí, že nedokáže rozlišit křik a zívání. Dovede to velmi dobře, takže když v její přítomnosti křičíte, nelžete, že jste pouze zívali.

Laická veřejnost o dané problematice příliš neví – a někteří toho i zneužívají

Je toho víc, s čím se musí neslyšící člověk potýkat. Například mnoho lidí nemá povědomí, co je to vlastně znakový jazyk. Ano, jazyk – výraz znaková řeč je zavádějící a nesprávný, jak Pavla zdůraznila. Skutečně se jedná o jazyk, který má jasně danou gramatiku, a nejedná se o složitější pantomimu, jak si někteří myslí. A hlavně – není celosvětově univerzální. Pokud jste se naučili český znakový jazyk, jinde ve světě máte smůlu, nedomluvíte se.

Také, jak se Pavla svěřila, pokud ve městě potkáte někoho, kdo až přehnaně pantomimicky gestikuluje, tvrdí o sobě, že je „hluchoněmý“ a chce peníze na charitu, jedná se téměř jistě o podvodníka. Peníze pro dané organizace se vybírají z velké části na oficiálních akcích, ne na ulici.

Když už je řeč o penězích, postižení sluchu se odrazí i na vašich financích. Kvalitní sluchadlo může stát až dvacet tisíc a musíte do něj pochopitelně kupovat baterie. Výše zmíněný mikrofon stál čtyřicet tisíc a různé speciální vibrační budíky, zvonky a další se pohybují v řádu tisíců. Přitom právě na sluchadlo pojišťovna přispívá pouze jednou za pět let částkou pěti tisíc.

Na závěr si Pavla přála říct jen následující: „Nekoušeme a jsme taky jen normální lidi. Berte nás tak.“

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email

Jeden komentář: “Pavla: Prostě se ráno vzbudíte a zjistíte, že neslyšíte”

  1. Taychi napsal:

    Máme ve škole kluka, který mám sluchové postižení. Nevím, jak je na tom přesně. A když si na to vzpomenu, vlastně tam už není, protože odmaturoval. Pamatuji si, že naše výtvarkářka nás během maturit opustila, aby s ním šla dělat zkoušky, protože potřeboval, aby byl v místnosti sám a někomu mu to výrazně diktoval. V tu chvíli mi přišlo úžasné, že na obyčejné škole jsou lidé tak vstřícní, protože údajně u nás studovali i vozíčkáři.

    Opravdu nepochopím, jak může někdo v dnešní době spoléhat na hovory. Kdykoliv mi někdo volá, volá mi během vyučování, takže mu to stejně vzít nemohu. I když se jedná o reklamy a různé dotazníky, mnohem užitečnější by byly emaily, přece jen tam člověk může říct, že si k tomu sedne a mrkne se na to, až bude doma. Ne že bude odmítat hovor v přeplněné mhd.

    Tento článek je velmi inspirativní a pomohl by odhalit, alespoň z části, taje hendikepu neslyšících a nedoslýchavých. :-)