Jak si můžeš myslet něco jiného, hlupáku?

7 min. čtení
přímá volba prezidenta

„Máme demokracii! Takže mám právo na svoji pravdu a ty jsi totální dement, když si myslíš něco jiného!“ Tak by se z mého pohledu dal shrnout současný postoj k demokratickému smýšlení nejen v naší republice. Obrovskou paralelou v tomto ohledu mohou být prezidentské volby u nás a v USA. V obou případech proti sobě stojí dvě nesmiřitelné poloviny, jen jedna je vždy o fous větší. Přičemž ten fous je ve výsledku zcela zásadní.

„Neexistuje větší a menší polovina, kolikrát to mám opakovat?! To je tím, že větší půlka třídy pořád nedává pozor!“

Známý vtípek o rozčileném učiteli matematiky se pro tento případ krásně hodí. Ačkoliv rozdíly mezi jednotlivými polovičkami mohou být skutečně minimální, většina je prostě daná a jako takovou je třeba ji respektovat. A jsme u kamene úrazu, kterým je v dnešním kontextu téměř až sprosté slovo respekt. Základní stavební prvek demokracie, jíž se všichni oháníme.

Nebudu se pouštět do žádných politických rozborů, naopak se přiznám, že politická situace u nás, natož v USA, je pro mě silně nečitelná. Vyznat se v tom, co je vlastně pravda, co pouze mediální masírka, a co dokonce důmyslně provedená manipulace, podle mě může jen člověk, který velmi dobře zná pozadí a pravidla vysoké politické hry a je ochoten věnovat dostatek času jejich rozkrývání.

Takových je ovšem z mého pohledu velmi málo, a když přijde na většinový volební systém, o výsledku rozhodují zejména ti ostatní. Obyčejní občani. Na základě toho, co sami vidí, vnímají, cítí a chápou. Nikoho nepodezírám, že volí jinému natruc. Věřím, že vždy jde o vlastní nejlepší volbu.

Chytří versus hloupí aneb Ať žijí škatulky

Obyčejný občan dnes ovšem stejně jako ten, kdo se brání přijímat všechny předkládané informace, dostává spoustu nálepek. A ty se pro mě stávají tou skutečnou plíživou a zákeřnou hrozbou demokracie. Kdo tedy má lepší pravdu a větší právo ji hájit?

Ti, kteří se ozývají, nesouhlasí například s v poslední době velmi aktuálními slovy a kroky Hradu. Volají hlasitě, aby otevřeli oči i ostatním a přesvědčili je, že zvůle hradního pána a jeho nejbližších už překročila všechny hranice lidské slušnosti a důstojnosti a je třeba se ozvat a pokusit se jí učinit přítrž.

Kavárna, elita, Praha. To se o nich dozvíte. Jsou to prý jenom elitáři, kteří si na něco hrají, vymýšlí si neexistující problémy, zatímco obyčejný občan netrpí a žádný problém nevidí. K čemu demonstrovat? Normální člověk má svých starostí dost, musí chodit do práce a vydělávat na chleba. Ten totiž levnější nebude, ať už nahoře sedí kdokoliv. A zbytečně mu tak někdo podsouvá, že by se měl cítit nespokojený.

Hrají si na to, že jsou něco lepšího, vidí nějaké tajemné pozadí a hrozby – a z něj dělají blbce. Co je obyčejnému člověku do Tibetu nebo toho, kdo dostane metál? Jaký je rozdíl v tom, jestli ten nahoře je proruský, proamerický nebo pročínský?

Nejhorší na tom je, že „ti v Praze“ si zjevně myslí, že jsou chytřejší než ti na vesnici. Mluví o věcech, které běžný občan nevnímá, používají cizí chytrá slova, a dokonce si troufají vyslovovat obavy, že toho Zemana zase ti hloupí vesničani klidně zvolí.

„Za komunistů bylo líp – to jsme se měli všichni stejně špatně.“

Cituji jednoho mně velmi blízkého člověka. Mám ho ráda a nezlobím se na něj za jeho postoj. Ve své podstatě ho i chápu, byť s ním nemusím souhlasit.

Kdo z vás se však někdy v posledních letech přichomýtl k nějaké facebookové diskuzi na téma Zeman vs. Karel, uprchlíci či letošní oslavy 28. října, jistě si svůj slovník obohatil o mnoho nových vulgárních výrazů a způsobů, jak někoho urazit či umlčet. Slova jako „demokracie“ a „právo na svůj názor“ jsou zde skloňována skoro stejně často jako ty nejsprostší nadávky. Jimi jsou titulováni ti, kdo si dovolují stát na opačné straně. Pardon, chtěla jsem napsat „myslet si něco jiného“.

Ono to ale opravdu není o právu přihlásit se svobodně k určitému postoji a pohledu na věc. Ona je to ostrá slovní válka. Kdo s koho. Kdo je větší debil, když si vůbec může myslet něco jiného než ten druhý. A nemůžu-li protivníka přesvědčit argumenty (buď je nemám, nebo je on odmítá přijmout), utluču ho nadávkami toho nejhoršího kalibru.

Kdy a kde se rozhoduje o výsledku voleb?

Právě tyto diskuze na Facebooku nebo v hospodě u piva jsou podle mě místy, kde se pomalu, ale jistě rozhoduje o tom, jak mohou jakékoliv další volby dopadnout. Ta většina z nás, která se v politickém zákulisí dostatečně neorientuje, si dělá úsudek na základě svého vlastního výběru informací, jimž jsme schopni a ochotni uvěřit.

A tak, bude-li někomu dostatečně dlouho předkládáno, že ti, co se ozývají a brání „naši svobodu a demokracii“, si jenom hrajou na lepší lidi a vymýšlejí záminky, aby z něho udělali totální tupou ovci bez vlastního názoru, pak on se logicky postaví přesně na opačnou stranu, aby dokázal, že tou tupou ovcí není.

Kde není jasno, vítězí strach

A jak ty nerozhodnuté snadno přesvědčit? Evidentně velmi dobře funguje využít jejich vlastního strachu. Co je největší hrozbou současnosti nejen v ČR (byť můžeme namítnout, že je to poměrně velká ironie, protože u nás je tento problém zatím pouze imaginární)? Imigranti.

Stačí v předvolební kampani (nebo i mnohem dříve, jste-li v pozici, že vaše slovo je veřejností vnímáno) dostatečně hlasitě křičet, že vy nepodporujete jakýkoliv přísun uprchlíků k nám, a můžete se vsadit, že hromada nerozhodnutých a nezorientovaných se přikloní na vaši stranu. A pak není divu, že vítězí Trumpové a panují obavy, že bude-li Zeman znovu kandidovat, možná na něj ani Horáček nebude stačit.

Odpovědnost za výsledek napříč skupinami

Možná, že z tohoto pohledu bylo za komunistů „líp“ – tenkrát se totiž po obyčejných lidech nechtělo, aby měli svůj vlastní politický názor a přišli ho k volbám projevit. Tenkrát výsledek nebyl na nich. A to je ta podstata demokracie – že máme nejen právo, ale i odpovědnost za to, zda k volbám půjdeme, nebo ne, a jak budeme volit.

A nakonec to bude zase jenom o poměru. Koho bude víc – těch, co politickou situaci sledují a řeší, nebo těch naštvaných, kteří budou chtít aspoň jednou za pár let taky říct svojedokázat, že nejsou tupé ovce, protože svůj názor mají? A to včetně práva udělat si ho na základě jimi vybraných informací… Komu budou spíše naslouchat? Tomu, z jehož řečí mají pocit, že jsou hloupí, nebo tomu, kdo tu nechce uprchlíky a postará se tak o jejich bezpečí?

Každopádně bude ve finále opět třeba respektovat fakt, že většina rozhodne. Ale ta většina se nezrodí až u volebních uren, ta se rodí právě teď, každým dnem, každou zprávou a internetovou diskuzí. Snad by klidné, trvalé a soustavné argumentování a přiznání respektu k jinému názoru mohlo něco změnit spíš než strkání lidí do škatulek „pražská elita“ a „vesnický hlupák“.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email