Co potřebuji k životu?

2
6 min. čtení
jarní úklid

Nejsem zapřisáhlou zastánkyní minimalismu. Naopak – když se rozhlédnu kolem sebe, vidím spoustu věcí, které jsme si kdysi asi „potřebovali“ nebo prostě jen chtěli pořídit. Dost možná nám to připadlo skvělé nebo normální je vlastnit. Některé se tu postupně nakupily jako dárky, nebo třeba úplně omylem v podobě výher v tombole. Dnes ovšem mnoho z nich dělá pouze nepořádek v našem domově či hlavách. A na mě pomalu ale jistě leze jaro, které letos bude (tím, že zde své únorové předsevzetí veřejně propíchnu a dost možná se o něm dozví i manžel, dramaticky zvyšuji šance na to, že mě skutečně nepřejde) ve smyslu úklidu a očisty. Přistavte kontejnery, na hájovně bude letecký den. Poletí spousta věcí!

Krabice na půdě

Těmi bych měla celkem logicky začít, což si slibuji každé jaro už několik let zpátky. Upřímně, bude to 11 let, co jsme se přestěhovali – a v těch stále ještě nerozbalených krabicích s pravděpodobností blížící se skálopevnému přesvědčení nebude nic, co bychom k životu potřebovali.

Vážně uvažuji o tom, že je ani neotevřu, a nechám tak navždy část historie obestřenou tajemstvím. Jsou na nich různé nápisy jako „povlečení“, „ručníky“ či „porcelán“ – ale za těch 11 let jsme v něčem spali, něčím se utírali a z něčeho jedli, takže to vcelku logicky musí jít i bez nich.

Oblečení a doplňky

Kdykoliv zahlédnu soutěžící, které se v pořadu Popelka durdí nad tím, jak jejich soupeřka může přežít s tak málo páry bot (já používám zhruba troje až patery, budu-li počítat i bačkory), neskutečně zoufalou zásobou kabelek (jedna elegantní, jedna menší sportovní, batoh a pak taková ta na ples, co ji vytáhnu jednou za rok, to jistí) a zcela nedostatečným šatníkem pro různé příležitosti, říkám si: „No to byste koukaly u mě!“

Ve skutečnosti bych jim ale měla co ukázat. Mám plnou skříň (i botník) věcí, které už mi dávno nejsou, vyšly z módy, jsou obnošené nebo se skvěle hodí k příležitostem, které už dnes stejně do mého života nepatří. Asi budu svého rozhodnutí zbavit se jich litovat, jakmile přijde masopust nebo budu hledat kostým na divadlo, ale ty vhodnější kousky, jež by mohl tento osud potkat, mohou mezitím klidně čekat na půdě (ha, krabice by se hodily, asi ty původní přece jen rozbalím a poletí pouze obsah).

Děti by to řešily snadněji

Jak já se těším, až otevřu skříň a přesně uvidím, co si skutečně můžu obléct, aniž bych se k tomu musela propracovávat skrz plné regály něčeho, u čeho se jen vztekám (kdykoliv mi nějaké tričko obepne mé michelinky, znovu si slíbím, že přejdu z piva na víno. Každý hospodský, který v posledních letech prošel naší hospůdkou, se mnou takové přechodné období zažil a dobře ví, že srdce stejně nakonec zvítězí)!

Měla bych se učit od svých pubertálních synů. „Mami, potřebuju vyprat do školy tohle triko a tuhle mikinu!“ opakuje se každý víkend u stejných kusů oblečení. Na mou výzvu, že mají ještě několik dalších, odpovídají již několik let stejně: „Já chci tohle.“ A dokud se jim to nerozpadne, nevyrostou z toho, nebo to na žebříčku oblíbenosti nevystřídá nový (jeden) kus, stačí jim to. Jak prosté!

Serepetičky z regálů a parapetů

Mám krásné velké a prostorné parapety. Tam se toho vejde! Oprava – tam už se nic dalšího nevejde! Mám tam totiž kromě keramických sad, u nichž si stále ještě pamatujeme, kdo nám je ke svatbě před 18 lety nadělil (co kdyby si to pamatoval taky, až se třeba jednou u nás doma objeví???), spoustu dalších životně důležitých věcí, které jsem někdy potřebovala mít po ruce. Jen už nevím, které to jsou, takže pokud je náhodou budu někdy postrádat, nejspíš je tam nebudu hledat.

Stejně tak jsou police v obývákové stěně plné knih. Ovšemže těch přečtených, které už znovu číst nebudu. Nepotřebuji kulisu, podle které by mě lidé soudili, protože, jak jsem si mohla za ty roky všimnout, žádné návštěvy k nám nechodí, s výjimkou rodiny, která mě zná a posuzuje na základě úplně jiných parametrů, než je to, co čtu. Takže ani ta kompletní sada Jiráska, zděděná po pratetě, mi u nikoho dobré oko neudělá. A teoreticky by se do toho regálu namísto ní mohlo vejít něco skutečně užitečného…

Kdy jsem tě naposledy použila?

To bude otázka, kterou si hodlám opakovaně pokládat během následujících týdnů a měsíců, kdykoliv mi přijde pod ruku předmět, který někde zahálí, práší se na něj nebo zabírá místo něčemu, co zase nebudu vědět, kam strčit, nebo to budu jako vždy složitě dolovat zezadu z rohové skříňky v kredenci.

Ovšem vzhledem k tomu, že nejspíš nebude praktické vystavovat na polici v obýváku formu na bábovku, čeká mě zřejmě několikastupňová akce „Kulový blesk“. Toto půjde odsud tam, tamto jinam a to úplně pryč. V dalších krocích se tedy kromě těch jasně zbytečných věcí dostane i na různé kuchyňské formy, kosmetiku a všemožné praktické pomocníky, jejichž využití po nutné koupi zůstalo v lepším případě v řádech jednotek, když se ukázalo, že to zas taková bomba není, nebo že v reklamě zase kecali.

Nechcete to?

Škoda že bydlím v lese, a ne někde v americkém městečku. Nejsem si totiž jistá, jak by se turistům zamlouval náš soukromý blešák, kdybych se se všemi těmi krámy vyvalila před hájovnu a odchytávala je, jestli si za pár korun nechtějí pořídit něco nového a moc užitečného.

Čeká mě tedy vcelku napínavá jarní bojovka! Co budu ovšem potřebovat především, je nedostatek emocí. Přesvědčení musí zůstat silnější než lítost. Ale vzhledem k tomu, že po prvním kroku budu mít volnou půdu, nabízí se případné kompromisní řešení pro příštích několik let. Co nevyhodím teď, to nechám odležet a poletí to příště! Tak (si) slibuji!

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email

2 komentáře: “Co potřebuji k životu?”

  1. Hanka napsal:

    Moc trefně napsané! Přesně tak já to cítím. Nemám co na sebe, ale na masopust bych oblékla půlku vesnice. Ty čtyři velké loďáky a jedna velká skříň skrývají „velké bohatství“. Jenže já se se vším loučím velice těžce. Potřebovala bych totiž někoho k ruce, kdo by mě navigoval a stále dokola opakoval – vyhodit, vyhodit, vyhodit, vyhodit …..

    • Dagmar Čechová napsal:

      Možná bychom podobné velké úklidy měly dělat společně – jednou u jedné a příště u druhé. Pomocnice na návštěvě by nemilosrdně vyhazovala a chudinka domácí se snažila zachránit jen to, na čem jí fakt záleží. Ale musela by si to obhájit 😉 To by mohlo fungovat 😉