Zhyň, ty, kdož jako hovado hovoříš

1
5 min. čtení
shutterstock_190984652

Do osobních krajností zabíhající články je vždy nejlépe začít přiznáním. Všichni máme nějakou úchylku, tou mou je (z řad veřejně beztrestně prezentovatelných) český jazyk. Neznamená to, že bych v životě nevypustila z úst nespisovnost nebo by se mi nikdy nepovedlo napsat hrubku tak obludných rozměrů, že by se z ní až na zadku osypal každý, byť i jen stopově vzdělaný člověk, či že snad chodím každý večer do postele s pravidly českého pravopisu nábožně v náručí (byť by to možná mohlo vyřešit můj celoživotní boj s nadbytečnou interpunkcí). Mám češtinu prostě jenom ráda.

Mám ji ráda tak moc, že jsem s jejím studiem musela po necelých dvou semestrech přestat, neboť jsem byla týden co týden konfrontována s přednášejícím, který sveřepě trval na tvaru „dvěmi“. (Ve skutečnosti jsem zradu měla vycítit již během zápisu, kde mi bylo řečeno, abych si z tabule opsala datumy imatrikulace…) Baví mě si s ní hrát, používat obskurních slov jako je třeba… „obskurní“, pokoušet hranice smysluplného počtu vět tvořících jedno souvětí, a když se nikdo nedívá, sedět v koutě a oplakávat v 15. století zapomenuté čtyři minulé časy. Proto je pochopitelné, že pociťuji takměř fyzickou bolest, je-li náš mateřský jazyk przněn.

Ponechme stranou shody přísudku s podmětem, vyjmenovaná slova a skloňování zájmena já (dlouholeté přátelství s dysortografikem vás zocelí). Dnes se chci zaměřit na zločiny mnohem bestiálnější.

  1. Stupňování

Řekli vám to odhadem ve třetí třídě. Přídavná jména a od hodnotících adjektiv odvozená příslovce se v českém jazyce dají od základního tvaru dvakrát vystupňovat. Na užívání těchto tvarů vskutku není třeba doktorátu z pokročilé jazykovědy na Oxfordu. Ráda bych vás proto ve vší laskavosti upozornila, že kolona automobilů na dálnici se nepohybovala více a více pomalu, ten zpěvák vaší oblíbené kapely nezpíval nejvíc úžasně a, pane na nebi, styl vyprávění posledního filmu, který jste viděli, rozhodně nebyl více poetičtější! Leda by ta kulička z jazykolamu byla nejvíc koulinkatá…

  1. Přivlastňování

Upřímně se nad tímto problémem vztekali už Cimrmani ve filmu Nejistá sezóna. Ano, jít přes most Karla do divadla Národa na Stěnu čerta bezpochyby je vítězství Pyrrhy. Jenomže jít přes Karla most do Národa divadla na Čerta stěnu je zhovadilostí tak silného kalibru, že vydýchání a uklidnění zjitřeného duševního stavu prakticky není možné bez předchozího fyzického násilí. Přivlastňujte, zachráníte životy!

  1. Nadužívání předložky „na“

Občas získávám pocit, že někteří lidé jsou vášnivými horolezci trpícími nezvladatelnou touhou zdolat jakoukoli překážku postavivší se jim do cesty. Jak jinak si vysvětlit jejich neustále placení na pokladnách, schůzky na pobočkách a práci na vrátnicích? Jak že to má být správně? Inu přemýšlejte, studenti.

„Pro koho z vás je nepřijatelné vyjádření chodím na kroužek parašutismu?“ otázal se v jedné z hodin jazykového semináře pedagog. Moje ruka vystřelila ke stropu rychleji, než jsem si sama stihla všimnout. Následujících devadesát minut jsme strávili přesvědčováním z Čech pocházejícího spolužactva, že jimi do roztrhání těla užívané tvary typu „na/o češtině“ zkrátka jsou nespisovné, pročež špatné a za jejich vyslovení do nich budou v pekle čerti sto let píchat vidlemi. Tápete-li, správnou podobou je přirozeně „v češtině“, výraz vzniknuvší elipsou z „v hodině češtiny“.

  1. Anglicismy

Přiznejme, už za neschopnost stupňování může angličtina se svými „more“ a „the most“ u delších přídavných jmen. Samozřejmě, že jí to mám za zlé. Ale ve chvíli, kdy začne infiltrovat i do české frazeologie a postupně kontaminuje zažité vazby, velice ráda bych si ji personifikovala a vlastníma rukama zardousila. Hezký den či večer v češtině nevlastníme, prostě si jej jen přejeme. A když se nám něco podaří, nejsme rádi za to, jsme rádi že, případně máme radost, krucinál!

  1. „Hele, nestíhám, přijdu trochu dýl.“

Co… Co  prosím?! Kdy že přijdeš?
Lidé stižení obecnou češtinou zřejmě nikdy nepochopí, že my, žijící odhadem od Pardubic na východ, si musíme prakticky udělat graf a časovou přímku, abychom pochopili, co pro nás z tohoto prohlášení vyplývá.
Počkej moment… To jako přijdeš pozděj?
Nejsem žádný militantní zastánce logiky, ve skutečnosti bych proletěla hned z úvodní lekce výroků, ale pokud jste si nestihl nikdo všimnout, přijít dýl prostě nedává smysl.

Věřím, že jste nyní pohnuti osudem naší těžce zkoušené mateřštiny. Pustíte-li se však do nápravy svého projevu, vězte, že až budete stupňovat, ideální je již samo o sobě třetím stupněm. Že spisovné koncovky přivlastňovacích zájmen jsou různé dle jmenného rodu a čísla podstatného jména, k němuž se váží, pročež je lhostejno, zda pocházíte z jižních Čech, severovýchodního Slezska nebo dolního Mandžuska, jelikož Honzovo rodiče skutečně není legitimním tvarem. A že i když se budete fakt snažit o spisovnost a řeknete příště, že přijdete déle, nic nevyřešíte, neb to bude pořád kardinální kravina!

Budu každopádně ráda za každý váš komentář, ať už jej napíšete hned nebo až dýl. Zatím mějte nejvíc krásný den!

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email

Jeden komentář: “Zhyň, ty, kdož jako hovado hovoříš”

  1. Svatava Čurdová napsal:

    Beru „Honzovo rodiče“ a přihazuji „kuře s rejžej“ ……

    Děkuji, děkuji, děkuji. A fandím.

    (… a co přechodníky popisující v prohlášeních : „iďaci piju“ či „pijaci idu“ ne neobvyklou situaci Valachů na horské stezce?)