Upřímné „Do pr*ele!“ potěší nejenom o Vánocích

3 min. čtení
vánoční nákupy

Klasik tvrdí, že Vánoce jsou svátky klidu a míru. Nevím jak vy, ale já každým rokem zažívám svátky mírně stresové. Mohu si za to samozřejmě sám, protože jako většina té škaredější poloviny lidstva nechávám nakupování dárků až na poslední chvíli. Týden před svátečním dnem se tak rok co rok zapojuji do inspirativní adrenalinové nákupní hry.

Letošní rok opět není výjimkou a já se pár dní před svátky ocitám v davu stejně postižených spoluobčanů a nechávám se pomalu unášet ke vstupním dveřím nejmenovaného nákupního centra. Chci, stejně tak jako ostatní, patřit mezi rodinné oblíbence, kteří si koupí odpustek za to, že věnovali čas něčemu či někomu jinému. Rodina je přeci základ státu…

Dnes je velké chladno, zima si nalézá stále lepší cestu k mému už tak prochladlému tělu. Bojím se promluvit, aby mi slovo nezamrzlo rovnou u pusy. Mlčky a se zájmem pozoruji své spolusoutěžící v brzy očekávané nákupní bitvě. Hned vedle stojí pán s dlouhým krkem. Jeho vypoulené oči (možná už vidí, jak mu zabalují jeho vysněný dárek) připomínají výraz pštrosa. Koutky malých a výrazných úst jsou stočeny dolů, jako by měl zakázaný smích. Vypadá to, že jenom všudypřítomný mráz mu brání v odletu do pozitivnějších krajin. Mylný úsudek, říkám si pro sebe, když zaznamenávám obličej postarší dámy, která se tváří jako vzpěrač právě zvedající činku o váze světového rekordu. Je tak výrazně zaklesnutá do pštrosího pána, že až teď mi dochází, kdo ptačího velikána omezuje.  

Soused po mé levici má velký fialový nos. Vypadá jako enolog světového významu. Otlačené lokty a zřetelné fleky na jeho kabátu dávají tušit, že při cestách za vínem už sjezdil světa kraj. Silně nalíčená blondýna po jeho boku působí jako výstava moderního umění. Vedle stojící vousatý pán v černém jako by vytvářel přirozený kontrast této bizarní umělecké záležitosti. Skupinu doplňují dvě toporně stojící děti, které vypadají, jako by jim uletěly včely. Možná jim chybí jenom kamarádka včelka Mája – ale mé úvahy nečekaně přerušuje hlasitý výkřik.

„Do prdele!“ známé české sousloví nečekaně prořízne studený předvánoční vzduch a zůstává viset někde v prostoru. Je ticho, mrazivé ticho. Čas jako by se zastavil. Všichni se otáčí za hlasem jako na tenise při razantním returnu.

Všímám si odhadem asi osmdesátileté babičky, která uvízla se svojí krabicemi naplněnou kárkou v otvoru pro výpusť kanálu. Několik rázných škubnutí, kolečko se uvolňuje a babička klidně a důstojně mizí v dáli. Dav vrací své hlavy do původní polohy. Nelze si ale nevšimnout jedné velké změny – pštrosí pán, sveřepá vzpěračka, enolog, výstava moderního umění, obě děti i já máme radostné ruměnce ve tvářích. Atmosféra se změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Všichni se na sebe usmíváme. Nebojte se častější komunikace se svými blízkými i kolegy. Je nezpochybnitelné, že slovo, které je upřímné a od srdce, potěší nejenom o Vánocích…

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email