„Spěchej pomalu,“ řekl a utíkal na autobus

1
3 min. čtení
shutterstock_366396197

Naší největší chybou je domněnka, že když se podíváme na hodinky, tak čas poběží rychleji. Tahle myšlenka mi před pár týdny proběhla hlavou, když jsem v hale našeho domu postával u výtahu a sledoval pána, který neustále mačkal kulaté tlačítko, doufaje, že tak příjezd zdviže urychlí. K jeho údivu se tak nestalo. Jako většina z nás měl naspěch a jistě to zdůvodnil tím, že má na vše málo času.

Neexistuje snad jediná osoba v mém okolí, která nikdy v životě nepronesla: „Ten čas teď tak hrozně letí!“ Přiznejte se – kdo z vás tohle už někdy řekl? Také vám přijde, že den má sotva pár hodin a na oběd či dobrou kávu máte necelé tři vteřiny? Stalo se vám už někdy, že se v pondělí ráno probudíte do slunného dne a za okny zpívají ptáci, zatímco v neděli ještě sněžilo a v obchodech zněly vánoční koledy? Také vás děsí, když jedno zářijové dopoledne spatříte ve výloze cestovní kanceláře reklamní plakát s otázkou: A kam jedete letos na Silvestra vy? Věřte, že nejste sami!

Často to vypadá, že čas běží dnes mnohem rychleji než dřív, a kvůli tomu se zrychluje i životní tempo. Jídlo se balí do papíru, káva se lije do kalíšků a i sušák rukou na toaletách v nákupním centru nám odpočítává deset vteřin, stejně jako některé přechody pro chodce. Celý tento dojem umocňují i obchodní řetězce s vánočními kolekcemi v říjnu či výrobci kalendářů, kteří nám domácí recepty a český venkov servírují už od poloviny srpna.

Bez viny nejsou (bohužel) ani některé filmy. Ty nás mohou rovněž uvrhnout do těžké deprese; všimněte si, jak bývají protagonisté stále upravení. Nebo jak skvěle vypadá jejich obydlí. Případně co snídají. Zatímco normální člověk má ráno čas (a energii) leda tak na rohlík s máslem, filmoví hrdinové stihnou připravit svým partnerům míchaná vajíčka s bazalkou, opečený toast, kávu s čerstvým mlékem od sousedovy krávy a šťávu z čerstvých pomerančů. Najednou tak máme tíživý pocit, že jsme tím jediným člověkem na světě, který nic nestíhá.

Proto se naštvaně strkáme v městské hromadné dopravě, křičíme a nadáváme za volantem a proklínáme každého řidiče, který jede „na padesátce pětačtyřicet“. Alespoň v Praze stále více platí, že jediný, kdo nespěchá, jsou turisté a děti. Že by to bylo prokletí velkoměst? Možná. Ostatně i na jihu Francie jsem kdysi slyšel celou řádku vtipů na účet nevrlých a spěchajících Pařížanů. O jeden kratší se s vámi podělím:

Hoteliér: Zde je klíč od vašeho pokoje. Přijel jste zdaleka?
Host: Co je vám k čertu do toho? Spěchám!
Hoteliér: Ach tak, vy jste z Paříže.

Před městským životem, který se zdá být stále uspěchanější, mnozí utíkají na venkov. Tam je ovšem toho klidu někdy až příliš. Jste-li z velkoměsta, připravte se na to, že vás to absolutní ticho bude děsit. Každý zvuk po desáté hodině večerní vám bude připomínat buď kroky sériového vraha, nebo řev rozzuřeného medvěda. První tři týdny se proto nevyspíte.

Čtvrtý týden se ukáže, že spěchají jak lidé z měst, tak i ti z venkova. Například na Plzeňsku – kde trávím poměrně dost času – jsem se ještě nesetkal s řidičem, který by se mě nesnažil v ostrých lesních zatáčkách předjet. Pokaždé, když se tam chystám, mám nutkání sepsat poslední vůli. Avšak o tom zas jindy, dnes poněkud spěchám…

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email

Jeden komentář: “„Spěchej pomalu,“ řekl a utíkal na autobus”

  1. Janicka napsal:

    V obchoďácích už teď mají Mikuláše… Někdy si říkám, jestli jim zbyly od loňska nebo už je fakt naskladnili takhle dopředu… Je to fakt každý rok čím dál dřív… :-(