Nestíháš? Tak se zastav!

3 min. čtení
nedostatek času

„Nestíhám!“ „Nemám čas!“ „Kámo, poslední dobou mám fakt frmol, nemám čas se ani v klidu naobědvat.“ Některou z těchto vět, případně v modifikované podobě, už každý z nás určitě slyšel. Možná ji i sám vyřknul. Už vás ale někdy napadlo se uprostřed největšího kalupu zastavit? Prostě spočinout a uvědomit si krásu přítomného okamžiku namísto myšlenek, že zas někam přijdu pozdě a že se zboří svět, když něco nevyřídím hned, ale až za pár vteřin?

„Rychle, ještě rozhovor s tímhle.“ „Tamten nám ale mezitím uteče.“ „Dělej, kameramane, jak to, že ještě nemáš zaostřeno?! Ty jsi fakt lempl!“ Některé z těchto vět jsou vyřčené, jiné visí ve vzduchu a dají se odtušit z neverbální komunikace všude kolem pobíhajících postav. Pracuji pro slovenské televizní sportovní zpravodajství a Viktoria Plzeň zrovna hraje poprvé ve své historii novodobou Ligu mistrů. Do Edenu, kde plzeňští fotbalisté své zápasy hrají, přijíždí jeden velkoklub za druhým. Barcelona se superhvězdnými Messim, Xavim, Iniestou a dalšími. AC Milán s neméně slavným Ibrahimovicem a dalšími hvězdami evropských stadionů. Jak tam tak běhám, stižen stejným šílenstvím jako ostatní kolegové, najednou mi, kdo ví asi proč, vytane na mysli heslo, kterým se řídí můj táta: „Nestíháš? Tak se zastav!“ Vybavím si jeho pohled a klidný hlas, kterým své životní moudro pronáší, a vzápětí mi dochází, co se kolem mě vlastně děje.

Středem vesmíru

V mixzóně, kde se po zápasech pořizují rozhovory s hráči a trenéry, ve vzdálenosti, že by stačilo natáhnout ruku a nejopěvovanějších lidí na světě bych se mohl dotknout, okolo sebe najednou nechávám to šílenství proudit a sám se dávám okouzlit silou toho jedinečného okamžiku. Ten je teď středem mého vesmíru a už se nikdy nebude opakovat! Ani ve střižně, až budu zpracovávat reportáž, ani o pár dní později, kdy se na ni budu dívat v televizi. Ten okamžik se odehrává teď a tady! Zažít takhle zblízka takovou koncentraci fotbalové geniality se fotbalovému fanouškovi nepoštěstí každý den. A těch lidí, kterým se to podaří, v celosvětovém měřítku také není zas tak moc. Tak proč si to neužít?

Úsměv prosím

A tak samozřejmě dál pořizuji rozhovory, abych splnil svůj úkol, ale mé počínání je najednou plné lehkosti. Vystresovaný výraz nahrazuje úsměv a všechno jde mnohem lépe od ruky. Práci dělám pořád stejně svědomitě, ale navíc do sebe nechávám proudit elektrizující atmosféru těch jedinečných okamžiků, jaké už nejspíš nikdy podruhé nezažiju.

Opakování – matka moudrosti

Tohle jednoduché pravidlo se dá samozřejmě aplikovat v kteroukoliv chvíli. Často se mi stane, že letím po ulici a myšlenkami kolem dokola obcházím své (ne)nahraditelné životní poslání a najednou mi zas a znova vytane na mysli ta jednoduchá formulka: „Nestíháš? Tak se zastav!“ Zvolním krok, narovnám svá shrbená záda, usměju se a koukám, co se kolem mě vlastně děje. Zkuste to a uvidíte, co uvidíte. Nestíháte? Tak se zastavte!

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email