Mužské a ženské stereotypy naruby. Proč bývala růžová maskulinní?

4 min. čtení
shutterstock_264857555

Cukají vám koutky, když si představíte muže oblečeného do růžové a s botami na podpatku? Pak jste pod vlivem kulturního stereotypu, který je poplatný naší době. Svět kolem sebe vnímáme prostřednictvím definicí, jež nám diktuje společnost, a těžko se tomu dá ubránit. Nic ovšem není dáno přirozeně. Ovládají vás předsudky? Seznamte se s genderovými stereotypy a po přečtení článku už se přestanete tvářit překvapeně.

Růžová versus modrá

Růžová pro holčičky, modrá pro chlapce, jak prosté, že? Ale rozhodně ne samozřejmé. Ještě ve dvacátých letech minulého století představovala růžová vlajkovou barvu rošťáctví, mužů dělnické třídy. Růžová byla mužná, válečnická barva, která se spojovala s krvelačnou červenou, i v devatenáctém století to tak minimálně americká společnost chápala.

Ještě po první světové válce měla jasno obchodní publikace Earnshaw Infants‘ Department, jak to s barvami pro obě pohlaví je. Růžovou by měli nosit chlapci a modrou děvčata, růžová je výrazná a rozhodná, modrá je jemná a elegantní. Rozdělení barev na mužskou a ženskou bylo pro obchodníky výhodné a tento trend funguje dodnes. Pokud máte dceru a syna, těžko je přemluvíte, aby si vyměňovali oblečení, zvlášť když je růžové nebo červené. A tak musíte nakupovat stále nové a nové svršky a generujete zisky módním značkám, které kdysi určily, co mají nosit chlapci a dívky za barvy.

Historici a sociologové se na tom, kdy přišel zlom a lidé začali vnímat růžovou jako holčičí barvu, nemohou jednoznačně shodnout. Zřejmě k tomu došlo po druhé světové válce. Národy byly plné naděje na lepší zítřky, radosti a optimismu, s nímž si spojujeme zářivé barvy. Ženy se líčily, používaly růž na rty i tváře, doba přisoudila růžové nový ženský osud. Modrá si zase postupně našla mužské pokolení, a to zřejmě kvůli válečným modrým uniformám. Kdo ví, jak to vlastně doopravdy bylo.

Podpatky původně nosili muži

Dámy přebraly mužům i podpatky. Původně vysoký podpatek nosili perští válečníci, aby měli stabilnější postoj ve třmenech na koních, když stříleli z šípu. Na konci šestnáctého století přijel perský panovník do Evropy a trendem se inspirovali tamější aristokrati. Známým propagátorem vysokých podpatků byl Ludvík XIV., který si jimi zvedal sebevědomí, sám měřil pouhých 163 centimetrů. Dokonce vydal nařízení, které umožňovalo nosit podpatky jen lidem ze dvora a nikomu jinému. Také žádný Francouz nesměl mít podpatek vyšší než on sám. Ludvík XIV. nosíval údajně deseticentimetrový. I tak postupně vysoké boty začaly nosit nižší vrstvy a odvážily se také ženy.

Muži se nakonec výhradního nároku na podpatek vzdali s nastupujícím osvícenstvím v průběhu osmnáctého století. Racionalita nepřipouštěla vratké a nepraktické boty, ty se hodily tak pro ženy, emocionální a nevzdělané bytosti, alespoň dle tehdejšího uvažování. Velká francouzská revoluce nakonec vysoké podpatky vzala i ženám. V roce 1804 Napoleonský zákoník nastolil rovnostářskou společnost, kde pro povyšování už nebyl prostor. Boty na vysokém podpatku začaly znovu obouvat modelky a dámy ve třicátých letech devatenáctého století, kdy se objevila fotografie.

Roztleskávačky? S řemeslem začali chlapi

Svůdné tanečky k povzbuzení publika prapůvodně nenáležely mladým slečnám, ale mužům. Cheerleading, tedy skandování a podpora sportovních týmů na amerických středních školách, byla výsadou mladíků. Do světa konkurence, zápolení a dominance měly ženy vstup zakázán. Někdy ke konci devatenáctého století už můžeme číst o jakémsi organizovaném pokřiku vedeném muži na fotbalovém utkání na princetonské univerzitě. Ženy se do skandování a podpory týmů zapojovaly až po druhé světové válce.

Být mužským roztleskávačem, to nebyla žádná ostuda. Určitě se tím ve svém životopise netrápil Dwight Eisenhower, Franklin Roosevelt ani Ronald Reagan – všichni tito pánové se řadí k nejznámějším světovým roztleskávačům vůbec! Jak psal kdysi v roce 1911 týdeník The Nation: „Reputace statečného roztleskávače je jednou z nejhodnotnějších věcí, které si chlapec může z univerzity odnést.“

Mužský a ženský svět funguje jako společenský výmysl a definuje se podle doby, v níž aktuálně žijeme. Možná se jednou dočkáme období, kdy pro ženu bude společenské faux pas vzít si ven minisukni a roztleskávači se vrátí na výsluní s „novým“ růžovým oblečkem…

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email