Děti neposlouchají… ale slyší všechno!

4 min. čtení
Děti neposlouchají

Děti vnímají svět po svém. To, co je dospělému naprosto jasné, může dítě chápat zcela jinak a vyvozovat si z toho své vlastní závěry. Svůj vliv na to také mívá, že rodiče někdy řeknou potomkovi úmyslně nějaký blábol jako vtip nebo proto, že odpověď sami netuší. Doufají, že jejich robátko informaci obratem vypustí z hlavy, ale opak bývá pravdou. Děti si podobné věci pamatují hodně dlouho, mají je zaryté hluboko v mozku a obvykle se s nimi vytasí v nejméně vhodnou chvíli.

Začíná to snadno. Dítě třeba nechce jíst nebo se pere, když si má čistit zuby. Dost často funguje argument ve smyslu: „<Doplňte> si taky čistí zuby“. Na vynechané místo dejte cokoliv, o co má dítě zrovna zájem, já například teď používám kosmonauty. Jen pozor na protimluvy. Kdysi jsem prohlásil, že i dinosauři si čistili zuby, načež jsem druhý den slyšel ženu použít argument, že dinosauři vyhynuli právě z toho důvodu, že si je nečistili.

Zatím neprotestoval, ale myslím, že za nějaký čas by nás už mohl opravovat. Zato se však bojím, aby jednou dětem ve školce nesdělil, že jejich tvrzení o velkém meteoritu je nesmysl, protože dinosauři zemřeli na nedostatečnou zubní hygienu. Tyhle věci se nám totiž jednou zaručeně vrátí jako hodně pomalý bumerang.

Pozor na složitý humor!

Sám si vzpomínám, jak jsem se matky jako malý optal, proč po sobě letadla nechávají na obloze čáry. Protože neměla čas mi to vysvětlovat, nebo netušila, jak mi to vysvětlit, mi podala zpola vtipnou a zpola vyhýbavou odpověď, že kreslí na nebe, aby bylo hezčí. Kéž by děti lépe chápaly humor dospělých a nebraly vše tak vážně. Myšlenky na to, proč letadla kreslí jen rovné linie, a co je na nich tak hezkého, mi trápily mozek docela dlouho. Než mi někdo jiný vysvětlil, že se jedná o kondenzační čáry a co to je. Když jsem se toto dozvěděl, připadal jsem si jako pitomec, protože o kreslení na oblohu jsem mezitím pár lidí zarputile přesvědčoval.

Náš synek se už párkrát předvedl podobným způsobem. V jedné básničce, kterou má moc rád, se vyskytuje slovo poušť. Kdykoliv se k tomu verši dostaneme, ukáže najednou na jedno konkrétní místo na podlaze, kde po většinu času nic není. Netušíme, co to má znamenat, ale jedna z teorií je, že tam kdysi dávno zanechal nikoliv poušť, ale spoušť. Jeho schopnost zapamatovat si pro něco konkrétní výraz, který ovšem s danou věcí nijak nesouvisí, je obdivuhodná. Dodneška když někde vidí na obrázku kostlivce nebo lebku, zakašle. Kdo před ním omylem zakašlal, když poprvé viděl lebku? Jak dlouho mu ještě vydrží, že lebka = kašel?

Též se obávám toho, kdy a jak se mi vrátí tvrzení, že když slon má něco na zádech, může chodit po vodě. Tenhle nesmysl jsem kdysi vyhrkl v panice, když jsem se snažil za každou cenu odpoutat potomkovu pozornost a po ruce byla jen figurka slona, plastové kostky a hrací deka představující jezírko. Už teď vidím v žákovské knížce pozvánku do školy, ať tohle přijdu vysvětlit.

Bráška nebo ovoce?

Dalším příkladem budiž jeho těhotná maminka. Synka už připravujeme na to, že bude mít brášku. Vysvětlujeme, že uvnitř maminčina bříška je miminko, kterému pan doktor pomůže ven a pak bude bydlet s námi. Po nějakém čase se tvářil, že situaci chápe, ale když jsem se ho optal, kde je miminko, bez váhání ukázal na vlastní břicho. V takovém momentu opravdu šlo jen vyprsknout smíchy a oznámit mu, že podle lékařské vědy to opravdu není možné a plete si břicha.

Lepší výstup ale nastal, když si žena břicho prohlížela a říkala, že si neumí představit, že ještě poroste. Odpověděl jsem, že já taky, vždyť už teď vypadá, jako kdyby spolkla meloun. Synáček se se mnou druhý den pár minut dohadoval, že maminka nemá v břiše miminko, ale meloun.

Děti to prostě vnímají jinak. Doslova, nebo naopak pokrouceně. Někdy je to legrace, jindy mi ze synových prohlášení jde mozek do vývrtky. Už teď je však jedno jasné. Pokud to bude pokračovat, tak v březnu namísto porodu děláme ovocný salát.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email