Bolest: další tabu moderní společnosti?

4 min. čtení
bolest při tetování

V západní společnosti se nemluví o smrti. Žijeme tak, jako by to mělo být navždy, a vyhýbáme se všemu, co nám připomíná naši konečnost. Podobně však začínáme nazírat i na bolest. Vytěsňujeme ji ze svých životů a zapomínáme, jaké to je, když něco bolí. Je to tak ale dobře?

Bolest se dá popsat jako subjektivní nepříjemný pocit, který nám zprostředkovává nervový systém a mozková kůra. Důvod, proč něco takového cítíme, je prostý: bolest nás má upozornit na nebezpečí, které našemu tělu hrozí. Ať už bezprostředně, nebo v podobě číhající nemoci.

Utrpení jako cesta k míru

Chápání bolesti jako součásti života se v posledních staletích velmi změnilo. V roce 1875 byla poprvé zavedena anestezie, do té doby se mohl pacient pouze napít na kuráž. Avšak i po jejím objevení se mnozí bránili a raději zákroky snášeli při vědomí. Lidé totiž do té doby chápali bolest jako zkoušku, již na ně sesílá Bůh. Měla to být jejich očista a zároveň měli v bolesti uzřít cestu, na kterou se vydat pro spasení duše.

Dalším důvodem, proč jsme „zpohodlněli“, je fakt, že jsme přestali být ve styku s bezprostředním ohrožením. V době první či druhé světové války byly bolest a utrpení takřka na denním pořádku. Lidé se je naučili přijímat. Jenže od té doby uplynulo moře času a my, kteří jsme se narodili v našich zeměpisných šířkách třeba těsně po revoluci, známe jen odřená kolena nebo nanejvýš injekce.

Za všech okolností bezbolestně

Objevení anestezie je jistě úžasná věc, jejíž užitečnost nikdo zpochybňovat nebude. Náš svět ale postupem času začínají stále více zaplavovat analgetika, léky na bolest. Na záda, na zuby, na hlavu, na žaludek. Kdekoliv nás píchne, automaticky saháme nejčastěji pro růžovou pilulku. Neumíme snad již s bolestí bojovat?

Samostatnou kapitolou pak je tetování. Řeklo by se, že k němu bolest tak nějak automaticky patří. Jde přece o permanentní porušování kůže, které není zrovna příjemné a na některých místech těla bolí jako čert. V poslední době, zřejmě kvůli velké poptávce, se i v této oblasti ke slovu dostávají tišící prostředky. Můžete si zakoupit mastičku, která místo na kůži znecitliví, anebo jsou k dostání i různé roztoky s podobným účinkem. Najednou mizí podstata celého obřadu, a podle mého názoru i aura samotného tetování. Stává se z něj jen vyprázdněný módní trend.

Blázni v bolestivé extázi

Najdou se tací, kteří si uvědomují, že „pohodlný“ život nemusí být úplný. Roste komunita lidí, kteří se například věší na háky (tzv. suspension). Narůstá i počet těch, co sahají k dosti brutálním modifikacím těla (split jazyka, implantáty pod kůží, skarifikace atd.). Ve většině případů nejde o nějakou „machrovinku“, důležitý je totiž i proces vytváření modifikace, který probíhá bez lokální anestezie.

A proč to ti blázni dělají? Může jít o přechodový rituál (které ze společnosti rovněž mizí), zvědavost, touhu zažít opravdové emoce nebo překonat strach. Při věšení navíc dochází až k extatickým stavům, když tělo začne vyplavovat endorfin.

Co to o nás vypovídá?

Jsme zvyklí denně vídat v televizi vraždy, rvačky, mučení a jiné libůstky, nad kterými možná kroutíme hlavou, ale nedotýkají se nás samých. Náš osobní prostor zůstává nedotčen. Život v kancelářích, před monitory počítačů a v záplavě všech možných medikamentů nás zhýčkal a udělal z nás bačkory. Myslíte si, že bychom zvládli přežít to, co naši předci? Třeba koncentrační tábory se všemi útrapami, které tam na lidi čekaly? Sama o sobě dost pochybuji. Rozklepala bych se jako věchýtek hned, jak by do mě někdo jen surově strčil. Možná ale naši společnost podceňuji…

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email