Bacha! Přišli lidi!

2 min. čtení
shutterstock_119512237

Být podnikatelem prý není lehké. Alespoň to říká můj strýc, a ten o tom teda něco ví. Provozuje horský penzion s restaurací. Znáte pověstné cimrmanovské „Otevřel si hospodu, ale chodili mu tam lidi“? Tak to psali podle něho – tedy já si to alespoň myslím.

V létě sedává osaměle na zahrádce před hospodou a zoufá si, z čehože letos přežije do zimy. Pak přijde zima. Sezóna v plném proudu. A už to jede: „Bacha, přišli lidi,“ slýchám často od jeho barmana. Lidi, to jsou cizinci. Oproti nim totiž Češi „vždycky nechají největší bordel, nejvíc se vyptávají a nejmíň utratí“.

S Poláky je jiný problém, ti se zase snaží takříkajíc vyšmelit, co se dá. „Jako první je zajímá, kolik dostanou slevu, ne jaký máme pokoje,“ jako bych slyšela strýce stojícího s kyselým úšklebkem u baru. A východní Němci? To už taky není, co to bývalo v porevolučních letech. Šetří a jezdí na málo dní.

Už v půlce sezóny mám vždycky pocit, že se strýc jejího konce nedožije a dostane infarkt myokardu. Když je obsazený penzion, lidé příliš dupou po schodech, chodí pozdě na snídani a chtějí se s ním brzy ráno vybavovat. Copak on na to má čas? Běda ale, jak je prázdno. Vůbec nejhorší jsou ti, co půl roku volají kvůli rezervacím a nakonec ji zruší den předem, protože jsou nachlazení.

Volá mi Polák a ptá se, proč jsem mu neodpověděl na rezervační e-mail. Tak se kouknu a on mi psal před sedmi minutama, rozumíš tomu?“ ptá se mě a sarkasticky dodá, že by si asi za tu almužnu, co vydělá, měl asi pořídit sekretářku.

Tuhle se do jeho malé restaurace najednou natlačilo na třicet Němců s tím, že chtějí večeři. „Copak nevidí, že tu nemám kapacity na takový skupiny? Prý rodinná sešlost, acht un cvancich personen!“ lamentoval vztekle celý brunátný, když se hrnul do kuchyně. Vydrželo mu to celý večer.

Vzápětí dorazili dva Poláci, dali si dvě malá piva a jídlo napůl. A bylo zle. „Ubrus zašpiní, záchod zasviní, nádobí po nich musíme umejt, no co je tohle za kšeft?“

Být podnikatelem, a to zejména u nás v Čechách, prostě není lehké. Nebo je to spíš tou naší stále nespokojenou povahou? 😉

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email