Zavřeno o svátcích

Tak to máme za sebou – první státní svátek, během kterého jsme neměli možnost zajít do obchodního centra a naplno se oddat nákupům. Část národa je za to ráda, neboť státní svátek bychom měli strávit klidně a nejlépe v kruhu rodinném, druhá část tvrdí, že jde jen o bezvýznamnou šikanu ze strany státu. A pak je tu malá skupinka těch, kterým přijdou zavřené obchody o svátcích jako něco zcela běžného. Třeba mně, když píši tento článek u přátel v Itálii, kde má každý supermarket zavřeno alespoň jeden den v týdnu.

Připadalo mi vhodné napsat o kauze „obchodní domy a státní svátky“ právě v toskánském Montespertoli, kam již několik let pravidelně jezdím za svými přáteli. Zde je totiž zvykem, že většina obchodů je alespoň jeden den v týdnu zavřená, často to bývá v neděli. Samozřejmě nesmíme zapomínat ani na to, že v Itálii – ale i ve Francii a mnohých dalších západních zemích – bývá zavřeno i o státních svátcích.

Dnes mi to sice přijde samozřejmé, ale i já se musel s tímto systémem sžít. Byl jsem kdysi stejně bezradný, jako jsou dnes někteří z vás čtenářů. Matně si vzpomínám, jak jsem jednou ve Francii zapomněl na to, že má pekařství v neděli zavřeno, a „snížil jsem se“ k mraženým polotovarům od (nepříliš oblíbeného) Picarda. Do jisté míry tedy vzdor svých spoluobčanů chápu.

I když to s tím nesouhlasem české veřejnosti zřejmě nebude tak horké, jak ukázal průzkum Českého rozhlasu. Podle něj je proti zavírání obchodů o sedmi státních svátcích jen třetina dotázaných. Je tedy možné, a nebylo by to ostatně poprvé, že slyšíme jen hlasy nespokojené menšiny. Nebo ne? Po dlouhých rozmluvách s kolegy a přáteli jsem dospěl k závěru, že existuje několik základních skupin lidí, již do obchodního domu zavítají i o svátcích. Do jedné z nich někdy patřím i já.

V první řadě jsou tu chroničtí shopaholici, kteří bez pohledu na figuríny v útlých džínsech nevydrží ani jediný den. Těch je pravděpodobně nejméně, ale ze srdce věřím tomu, že právě oni se k této kauze vyjadřují nejčastěji. Pak jsou tu ti, kdo považují nákupní centrum za místo společenského vyžití a odpočinku. Tedy jedinci, kteří rádi posedávají v tamních kavárnách – ano, to dělám tu a tam i já – nebo kteří milují multikina.

Do této skupiny můžeme zařadit i ztrhané, unavené tatínky s kávou v obrovském kalíšku, kteří se marně pokoušejí zabavit své rozdováděné ratolesti v dětském koutku. Zcela otevřeně musím podotknout, že tyto kavárenské povaleče a milovníky biografů do jisté míry chápu. Stejně tak i zoufalé otce, jimž bylo svátečního rána bez varování řečeno něco jako: „Jen se starej taky chvíli ty. Je to i tvoje dítě, nebo ne? Tak ho nějak zabav.“

Poslední větší skupina tzv. nesouhlasících se od ostatních liší. Jsou to ti, kdo se nebojí ani tak o to, co budou o státním svátku dělat, jako spíš o to, co budou jíst. Ano, skutečně jsem vyslechl několik stížností na to, jak vypadaly supermarkety 27. října. Prázdné regály bez základních potravin, jako jsou pečivo, vejce nebo máslo, a lidí více než na Staroměstském náměstí při rozsvěcení stromečku. Celkem přesně toto vystihla moje kolegyně, která pronesla: „Vypadalo to, jako kdyby se blížil konec světa.“ Ale i tato panika je pochopitelná, neboť doteď fungovaly všechny obchody (téměř) pořád.

Toto chování máme my i Italové víceméně společné. Každou sobotu, než se na 24 hodin zavřou supermarkety, připomíná nakupování spíše ragbyový zápas rozzuřených členů zvláštních jednotek, proti nimž nemáte nejmenší šanci. A věřte tomu, nebo ne, nejdrsněji „hrají“ postarší přihrbené Italky, schopné vás svým nákupním vozíkem i zmrzačit.

Jako vše má tak tento systém fungování obchodů svá pro a proti. Nezapomínejme ale na to, že u nás v Čechách se jedná jen o sedm dní v roce, které nezahrnují například ani námi oblíbený 17. listopad. Mluvit tedy o tom, že selže ekonomika a třetina lidí zemře hlady, zatímco zbytek se vzájemně pozabíjí kvůli poslednímu jogurtu, je poněkud přehnané. Přeci není tak těžké koupit si den před státním svátkem o pár rohlíků navíc. Nebo ano?

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email