Únos mimozemšťany, nebo vzpomínky na rané dětství?

4
3 min. čtení
shutterstock_457933666

Syndrom únosu mimozemšťany je zajímavý fenomén, ať už uneseným věříte, nebo ne. Skeptici se snaží zážitky těchto lidí vysvětlit co nejracionálněji. Dejme tomu jako halucinace nebo spánkovou paralýzu. Sám spánkovou paralýzou občas trpím a mohu z vlastních zkušeností potvrdit, že této hypotéze se dá klidně věřit. Další z teorií říká, že se jedná o vzpomínky na rané dětství a typický obraz šedého mimozemšťana s velkýma očima je ve skutečnosti matka vnímaná dosud rozmazaným dětským zrakem.

Případů únosového syndromu byly zdokumentované tisíce a zážitky unesených jsou velmi často podobné. Co když je ale daná podobnost způsobená tím, že jsme si tyto zážitky skutečně prožili všichni jako děti? Pojďme se společně podívat, jak by se daly vyložit z jiného úhlu pohledu.

Únos:
Probudil jsem se v čistě bílé místnosti plné světel. Nade mnou se skláněly bytosti, jejichž pohled mě paralyzoval, a navzdory strachu jsem neměl šanci utéct.
Možná realita:
Dokonale bílá ordinace, na stropě bzučí zářivky.
„Sestro, přidržte ho,“ nařizuje lékařka a blíží se s jehlou v ruce k chlapci, který na ni upírá vyděšený pohled.
„Podívej, úplně ztuhnul. Asi si pamatuje ten odběr z minule,“ šeptá matka dítěte svému muži.

Únos:
Mimozemšťané projevovali zájem o to, jak funguje naše rozmnožování. Jako první věc zkoumali mé přirození.
Možná realita:
Porodním sálem se rozlehl dětský křik.
„Tak co, je to kluk? Má pindíka?“ optal se dychtivě čerstvý otec.

Únos:
Pokusy, které na mně ti vetřelci prováděli, byly vždy strašné. Zas a znovu jsem měl pocit, že to je nejhorší zážitek mého života.
Možná realita:
„Proč pořád tak ječí?“ ptá se uprostřed noci otec. „Pokadil se, tlačí ho břicho, má hlad – já kvůli ničemu z toho neřvu.“
„Nemá ještě dlouhodobou paměť,“ zívá v odpověď matka. „Všechno je to pro něj to nejhorší, na co si může vzpomenout.“

Únos:
Potom odněkud vytáhli věc, o které všichni vtipkují, ale v reálu je strašlivá – rektální sondu!
Možná realita:
„Podej mi ten čípek…“

Únos:
Nabídli mi podivnou hmotu. Prý ať ochutnám jejich jídlo… Nechutnalo to jako nic, co jsem v životě jedl.
Možná realita:
„Tak co, nezkusíme mu dát na zkoušku příkrm?“

Únos:
Ráno jsem se probudil v jiném oblečení, než ve kterém jsem večer usnul.
Možná realita:
„Jé, on usnul. Vždyť ani nemá pyžamo.“
„No a co? Spí jak dřevo, ani si nevšimne, že ho převlékáme.“

Únos:
Vždy mě unesou náhle. Pokaždé, když si myslím, že už budu mít v životě klid, objeví se a tyransky mě odtáhnou pryč pro další pokus.
Možná realita:
„Pohádku dokoukáš zítra, teď se jdeš koupat.“
„Ne!“
Dítě kolem sebe kope a snaží se vyvléknout otci z náruče.

Únos:
Nikdy na ně nezapomenu. Na ty malé bytosti s vrásčitou kůží a obrovskýma očima…
Možná realita:
„Tak my jdeme pryč, babi. Kdyby něco, volej.“
„Nebojte se,“ odpoví drobná stařenka a posune si po nose své velké brýle.

Zkrátka a prostě, když váš potomek ještě nerozumí světu kolem sebe, vše je pro něj nové a cizí, nepřijde mu někdy, že ho unesli mimozemšťané? Nemohly by zasuté vzpomínky na nejranější dětství vysvětlit tento fenomén? Pravda možná není tam venku, ale uvnitř dětské hlavy.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email

4 komentáře: “Únos mimozemšťany, nebo vzpomínky na rané dětství?”

  1. Petra napsal:

    Tak a mám po ideálech ….
    Musím se zkrátka smířit s tím, že jsem nezažila nic závratného, alespoň mám jasno.
    Ale že jsem se u ranní kávy nasmála.

    Díky za krásné ráno.

  2. Nespokojený čtenář napsal:

    Tak to je mimořádná hovadina…..

  3. Janicka napsal:

    To je sranda… Nikdy mě nenapadlo, že by maminka připomínala dětem mimozemšťana :-). Ale ty představy celkem sedí :-).