S čepicí na 100kg sumce

9 min. čtení
Libor Hrdobec - lov sumce

Libor Hrdobec „Sumčí“ je pro mne takovým novodobým představitelem Pepka námořníka. Zdobí ho smysl pro humor, široký úsměv od ucha k uchu a ruce jako kladiva. Lehké nedostatky jsem zaznamenal pouze v oblasti konzumace špenátu. Kdykoliv jsem ho potkal, měl v ruce místo plechovky se zelenou vitamínovou bombou tu s obsahem zlatavého pěnivého moku. Pozitivní je, že na rozdíl od Pepka na sobě Libor neustále pracuje. Oblíbený školní předmět „rýsování“ dovedl k takové dokonalosti, že některé části svého těla už má opravdu vyrýsované. Zlí jazykové o něm tvrdí, že ten kluk má pod čepicí. Jeho fotky v nejroztodivnějších čepicích a brýlích podporují dvě extrémní spekulace – buď že se zbláznil, anebo že chytá kapitální ryby právě díky svým čepicím. Otázek hodně, je čas dozvědět se pravdu…

Libore, jak dlouho se věnuješ lovu sumců? Můžeš se s námi podělit o své nejzajímavější úlovky?

Libor Hrdobec - lov sumce na Pádu

Libor Hrdobec – lov sumce na Pádu

Lovu sumců se věnuji 15 let. Nejvíce si cením tří ryb přesahujících stokilovou hranici z magické řeky Pád. Samozřejmě nelze opomenout ani kousky 2 metry plus z Berounky, na které jsem se sumcařinou kdysi začínal. Zajímavých úlovků bylo hodně, ale tyto považuji za nejcennější…

Za velkými vousatými monstry jezdíš často po celé Evropě. Několikrát jsi navštívil vyhlášený italský Pád, španělské Ebro i věhlasnou francouzskou řeku Rhonu. Zajímalo by mne, která z těch destinací je pro tebe nejinspirativnější?

Všechny tyto řeky mají své osobní kouzlo a všude jsem prožil různá dobrodružství. Nejvíce mne očaroval Pád, a to nejen svojí rozlohou a nevyzpytatelností rybího apetitu, ale i silou proudu, jenž v Evropě nemá srovnání. Řeka Pád je vysoká škola sumcařiny. Každý, kdo to s lovem sumců myslí vážně, by měl její jedinečnou atmosféru alespoň jednou v životě zažít.

Můžeš se s námi podělit o nějakou zajímavou příhodu nebo zážitek?

Libor Hrdobec - lov sumce

Libor Hrdobec – lov sumce

Za zmínku stojí první výprava na zmíněný veletok s mojí paní. První večer jsem zavezl pruty k bójkám, které jsem tenkrát, ještě neznalý poměrů, vyhodnotil jako vhodnou metodu lovu. Řeka se zdála klidná, prakticky bez proudu. Říkal jsem si, co se to všude píše za bláboly o nebezpečí, když řeka plyne krotce jako beránek. Popíjeli jsme s maminou kafíčko, pohoda, klídek, relax. Idyla byla dokonalá, protože hned po setmění přišel dokonce záběr. S vítězoslavným pokřikem jsem se rozběhl k prutům. Viděl jsem se na titulní straně prestižního rybářského časopisu s minimálně stokilovým monstrem a v duchu jsem si říkal: „Já vám dám těžkou vodu, to neznáte Hrdobce, ten se s tím nemazlí a pověstnou Pádskou lochnesku vybagruje hned první večer.“

Zasekl jsem a ohromná síla mě pomalu táhla do vody. Ve stejném okamžiku křičela Petra, že má také záběr. Než stačila doběhnout k prutu, měli jsme záběry i na všech ostatních prutech. To mi přišlo divné, posvítil jsem baterkou na hladinu a krve by se ve mně nedořezal… Vodu skoro nebylo vidět, jen neskutečné množství plovoucího dřeva. Co dřeva – celých stromů, jaké jsem do této chvíle potkal jenom v lese, ale rozhodně ne při rybolovu. Jediné, co zbývalo, bylo fofrem odřezat šnůry i všechny montáže a zachránit alespoň udice, navijáky a stojany.

Až později jsem zjistil, že za všechno může příliv. Tímto „akčňákem“ naše idylka skončila. Zkoušel jsem dávat bójky na různá místa, ale nebylo mi to nic platné. Celý den i noc jsem trávil vyprošťováním všelijakých dřevin z našich bójek. Sumce jsem samozřejmě ani nezahlédl. Získal jsem ale možná něco ještě cennějšího – pokoru a úctu k té obrovské mase vody, která bez milosti unáší vše, co jí přijde do cesty. Teď už asi chápete, proč si úlovků z velké řeky považuji nejvíce.

Co považuješ při lovu kapitálních sumců za nejdůležitější? Zdolat sumce delšího než dva metry není žádná legrace a vyžaduje to i pomoc dalších lidí. Já brzy zjistil, že kamarádi, se kterými na výpravu jedeš, musí mít nejenom stejný cíl, ale také nadhled a smysl pro humor. Negativně smýšlející jedinec může celou výpravu dokonale pokazit. Jak je pro tebe parta, se kterou jedeš, důležitá?

Libor Hrdobec - lov sumce

Libor Hrdobec – lov sumce

Na zahraniční vody jsem absolvoval víc jak 50 výprav a minimálně na třetině těchto akcí jsem neuspěl. To neznamená, že jsem zde nic nezískal, protože zkušenosti čerpáte i na méně úspěšných cestách. Navíc v rybařině platí možná více než kde jinde, že právě cesta je důležitější než cíl. Tím se řídím celý život, takže s variantou neúspěchu vždy počítám. Pokud si někdo myslí, že na světově proslulých lokalitách chytí rybu kdokoliv a kdykoliv, hluboce se mýlí. Zrovna tak se nespočet rybářů domnívá, že ulovit sumce u nás je obtížnější, s čímž nesouhlasím. Já osobně zažívám nejsnadnější lovy právě v létě na naší největší řece Labi. Průměrná velikost ryb není logicky taková jako na zmiňovaných tocích, ale je potřeba mít nadhled a nepřehnaná očekávání. Potom je i sumcařina na domácí půdě plná super úlovků a zážitků.

Za zcela zásadní pro lov velkých ryb, a to nejen sumců, považuji čas, který máte nebo jste ochotni rybařině obětovat. Dále trpělivost, zkušenosti a – souhlasím s tebou – dobrý parťák nebo parťáci. Labilní, ještě hůře však debilní jedinec, který se ocitne s vámi v divočině, týmu na náladě samozřejmě nepřidá a dochází pak k různým nepříjemnostem. Já měl dosud štěstí, a tak moc labilních lidí u vody nepotkávám. Těch z té horší kategorie dokonce ještě méně, takže si na parťáky ze svých cest stěžovat nemůžu.

Nelze si nevšimnout, že na fotografiích s velkými rybami (nejenom sumci) vždy zdobí tvoji hlavu nevšední pokrývka. Jednou je to kulich s kočkou, jindy s káčátkem. Můžeš nám prozradit, na jaké kulichy většinou velké ryby berou? A nechci slyšet žádné kulišárny, jenom holou pravdu!

Libor Hrdobec - lov s čepicí

Libor Hrdobec – lov s čepicí

Pravdou je, že kulichy, brýle a všelijaké roztodivné doplňky už k mé image patří. Všechno začalo před několika lety na sociálních sítích. V začátcích jsem zde prezentoval pouze fotky s úlovky, ale postupem času mi tato prezentace přišla tak nějak pořád stejná, možná až nudná. Když jednou kamarád na ryby náhodou přivezl srandovní brýle, bylo jasno. Po úspěchu, který fotka s brýlemi a bez ryby sklidila, mě tyhle parádičky začaly prostě bavit. Postupem času se na fotkách začaly objevovat i kulichy, paruky a různé jiné ptákoviny. Dokud to bude bavit i fanoušky, nemám důvod s tím přestávat. Zkrátka je to můj styl, moje know-how. Vše je samozřejmě jenom sranda a nadsázka. Důležitější než čepice nebo kulich je to, co máte pod čepicí :-)

Jak hodnotíš uplynulou sezónu?

Kladně. Ryb jsem chytil opravdu hodně, i když žádné rekordní exempláře mezi nimi nebyly, ale kvůli tomu už dávno na ryby nechodím. Poznal jsem nová místa i přátele a načerpal nové zkušenosti. U vody mi bylo dobře a o tom přeci rybaření je.

Libor Hrdobec - i na kapra s čepicí

Libor Hrdobec – i na kapra s čepicí

Zajímají mne i tvé rybářské cíle roku 2017 a zejména, zda se chystáš vyzkoušet další druhy kulichů?

Rybářský cíl na rok 2017 je zdolat na volném moři tuňáka, protože vím, že je mnohem silnější, rychlejší a vytrvalejší než sumec. To je pro mne velká výzva a výzvy, ty já tuze rád. A že budou i novinky z řad mých módních doplňků, o tom, přátelé, vůbec nepochybujte, máte se na co těšit.

Závěrem se proměním v pomyslnou zlatou rybu a umožním ti vyslovit jedno rybářské přání, které by se tobě a tvým kolegům v příštím roce mělo splnit…

Zlatou rybku jsem si vždycky představoval trošku jinak, ale budiž. Takže milá zlatá rybko, mé přání s rybařinou zdánlivě nesouvisí, ale opravdu jen zdánlivě. Přeji své rodině i všem kolegům hodně zdraví, protože to je ta nejdůležitější věc na světě. Pokud zdraví neslouží, nemůžeme totiž nakonec ani na ty rybky. Děkuji předem za splněné přání i za příjemný pokec a někdy na viděnou, třeba u vody…

Také děkuji. Na ryby se připojím později, právě vybírám tu správnou čepici :-)

Foto: archiv Libor Hrdobec

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email