Praha je město, které v noci spí

4 min. čtení
Praha v noci

Bývá běžné, že člověk trpí jakousi domácí slepotou – cestuje za tou zelenější trávou k sousedům a hodnotu vlastního domova nevidí, ani když žije v sídelním městě a má jeho opěvovanou krásu všude kolem sebe. Když se setkávám s cizinci a přijde řeč na Prahu, nejčastěji při jejím popisu používají slova „magická“ nebo „pohádková“. Častější výjezdy do zahraničí mě v poslední době přiměly k zamyšlení, proč tolika lidem, které potkávám, připadá tak výjimečná.

Iluzorní (ne)bezpečí

Nepopírám, že se někdy v cizích městech, především při nočním bloudění za ubytováním, cítím klidněji než doma. V Londýně se mě jeden mladík zeptal proč, když objektivně patříme mezi nejbezpečnější města v Evropě. Zamyslela jsem se a odpověděla, že u nich se cítím lépe, protože ve velké metropoli se nikdy nezastavuje život. Stále potkávám množství lidí v ulicích, všude září světla, pokud člověk záměrně nevkročí do temných uliček pochybné čtvrti. Psychologie zřejmě funguje v rozporu s čísly a tezi, že pomoc v nouzi je nadosah, bych si samozřejmě jen velmi nerada ověřovala v praxi… Ale pocit je pocit.

Jistě nemohu po Praze žádat infrastrukturu srovnatelnou třebas právě s Londýnem. Přesto považuji za mírně skličující vystoupit o půlnoci z letadla na Letišti Václava Havla s vědomím toho, že bez pomoci anděla strážného s řidičákem a vozidlem jsem odkázaná na jeden autobus. A provoz nočních tramvají svážejících převážně podnapilé hosty z barů, kteří mohou být velmi nepříjemnou společností… (Na druhou stranu nic proti tomu, když cestují tramvají – pro nás usedlíky z centra je to rozhodně lepší, než když se člověku ve tři hodiny ráno promenuje pod okny skupinka turistů pokoušející se o sborový zpěv italských kantilén.) Město je v noci záludně tiché, jako bez života, a budí dojem prostoru, kde by se jeden nedovolal pomoci.

Jednou mi ale bleskla hlavou myšlenka – není právě tohle klíč k oné těžko popsatelné magii genia loci? Jsou přeci i jiné metropole s historickými centry a krásnou věkovitou architekturou jako ta naše, takže tam příčina nebude. Praha se ale chová jako živý tvor, i když z kamene, oceli, betonu a asfaltu. Usíná sice až pozdě k ránu, zato tvrdě a opravdu poctivě. Vydali jste se někdy, ať dobrovolně či omylem, na skutečně velmi pozdní toulku noční Prahou?

Spánek kamenného tvora

Před časem se v jednom z holešovických divadel konala taneční premiéra. Zaujati otázkami odborného posouzení výkonů a úspěchem večera jsme se my, poslední publicisté, rozcházeli až někdy mezi druhou a třetí hodinou ráno, každý do své čtvrti. Taxi drahé, tramvaj jede za půl hodiny a domů možná také jen půl či třičtvrtěhodinka cesty. Posílena dojmy, vínem a mrazivým ovzduším jsem pro jednou necítila ani stín ohrožení a vydala jsem se na cestu pěšky.

Praha se mi tehdy odměnila jedním z nejmystičtějších zážitků, které mohla poskytnout. Ocitla jsem se ve světě, v němž se mísila dobrotivost Nerudových povídek se zneklidněním Maupassantových črt. Město upadlo do takového klidu, že ani nedýchalo. Kromě pouličního osvětlení se do tmy ponořily i všechny tak známé dominanty – dokonce i Pražský hrad s katedrálou byly neviditelné. Vltava tekla tak neslyšně, jako kdyby byla nehybná, černá masa vody klouzala pod spoře osvětlenými mostními oblouky jako špatně rozředěná tuš.

Automobil projel tak jeden za deset minut a chodci nikde žádní. Jen ozvěna vlastních kroků a neproniknutelné ticho. Ticho tak léčivé a ozdravné, že se chůze v něm rovnala meditaci. Vzduch už nečpěl jako za dne zplodinami z výfuků a připomínal zdravé horské ovzduší. V okolí Lazarské, která slouží jako centrální bod pro přestup nočních tramvají, se nakonec přece jen objevili lidé, ale také nějak tišší a odevzdaní tomu dechu odpočívajícího města. Praha spící náhle vůbec nebyla nebezpečná…

A tak se mi zdá, že schopností poskytnout takové zážitky bude Praha nejspíš unikátní a že kdo poznal tuhle její podobu, ještě víc ji začne vnímat ne jako shluk staveb a komunikaci, ale jako bytost. Už nejméně dvakrát jsem si všimla, že v angličtině někdo o Praze hovořil užívaje zájmena „she“, tedy „ona“, nikoli „to“ město. I když ji neuvidí spát, nějak instinktivně tu jedinečnost vycítí. Je metropolí, která si zachovala nejen neporušenou historickou zástavbu, ale má i pravidelný denní rytmus, možná pravidelnější než mnoho z nás, jejích obyvatel.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email