IT nostalgie aneb Uvěří nám tohle naše děti?

1
5 min. čtení
vývoj technologie

Často se říká, že staří lidé neumí držet krok s dobou, co se týká techniky. Na druhou stranu, dejte dnešnímu dítěti, zvyklému na chytré telefony a dotykové obrazovky, na stůl počítač, na kterém běží MS-DOS, a dočkáte se stejného zmatení. Moje generace málem nechtěla věřit, že rodiče měli jako malí jen černobílou televizi, já se zase chystám na dotazy svých dětí ohledně výpočetní techniky na přelomu tisíciletí. Ač jsme se již nacházeli ve věku internetu, přece jen jsme dělali věci, které dnešnímu uživateli musí přijít přinejmenším úsměvné, pokud ne přímo otravné. Například já dostal první počítač v roce 2001 a považoval ho za výkřik moderních technologií. Co mi tehdy přišlo snadné, by dnes byl pomalu nepřekonatelný problém. Pojďme si tedy na ty časy nostalgicky zavzpomínat.

Video

Pamatujete například doby, kdy jsme si vtipná videa posílali po e-mailu? Byla často v neuvěřitelně nízkém rozlišení, aby se vůbec vešla do přílohy. Časy, kdy kamarádovi jen pošlete odkaz na YouTube, byly ještě daleko. I tak mnozí z nás zmíněné stránky první roky vnímali jako „ten web se sekajícími se a rozmazanými videi“ a nevěřili, že se taková služba může uchytit. Když mi dnes přijde e-mail s videem v příloze, nevěřícně zírám na obrazovku a téměř lituji, že v textu zprávy půjde jen těžko dohledat datum úplně původního odeslání. Existují e-maily, které kolují po internetu celá desetiletí, nepovšimnuté vynálezem streamovaného videa?

Encyklopedie

Ruce nahoru, kdo si pamatuje encyklopedii Diderot na dvou CD, z níž se snažil postahovat/vytisknout co nejvíc článků, než mu vyprší zkušební verze. Ve své době jsme elektronickou encyklopedii vnímali jako dar z nebes, protože se jednalo o spoustu referátů na dosah ruky. Při zpětném pohledu to však byl zdroj informací více než nedostačující. Z příliš stručných článků se člověk dozvěděl o problematice základ, ale když dychtil po více vědomostech, stejně musel vyrazit do knihovny. Ačkoliv online encyklopedie typu Wikipedie mnozí kritizují jako nespolehlivý zdroj informací, přece jen vítězí díky faktu, že se vám po pár měsících použití nezablokují a nechtějí po vás zakoupení plné verze. Tohle se stát, věřím v celosvětové povstání školáků, kterým se nechce opisovat z knih jako jejich rodičům.

Programy

Máte ještě doma hromadu CDček, kvůli kterým jste si kupovali časopisy o počítačích? Pamatujete na doby, kdy když jste potřebovali nějaký program, hned jste je začali prohlížet, zda není na některém z nich? Jen málokdo z nás měl v roce 2001 internet, se kterým by si i nejmenší program stáhl za dobu kratší než desítky minut. I když byl daný software zdarma, koupit si kvůli němu časopis byla stále levnější varianta než udržovat drahocenné internetové spojení.

Úplně nejhorší to pak měli hráči. Když se ve hře vyskytla chyba, kvůli níž nešlo pokračovat, mohli si o stažení opravného patche nechat jen zdát. Kolik her takhle čekalo dlouho roky na dokončení? Kolik světů hráči zachránili příliš pozdě, protože si nemohli kdysi stáhnout neuvěřitelné desítky megabajtů?

Diskety

Dnes se na flash disk nebo externí HDD vejde v podstatě cokoliv. Dřív, když už měl člověk vypalovačku, si pochvaloval přepisovatelné RW disky. Ještě předtím jsme větší soubory dávali komprimovat tak, že byly rozděleny na více celků akorát na disketu. To jste pak kamarádovi nesli delší audio záznam na pěti disketách, z nichž jedna vždy zaručeně odmítla spolupracovat. Nebo ze záhadného důvodu jako obsah ukázala něco, co jste z ní smazali před půl rokem.

Internetové spojení

Když měl někdo doma trvalé připojení, byl ostatními považován za milionáře. My ostatní jsme si večer vyslechli radostnou ódu připojování a pak hlídali, jak dlouho jsme online, protože čas byly tehdy doslova peníze a my úplně slyšeli, jak s cinkáním mizí z prasátka jedna mince za druhou. Delší e-maily jsme psali v textovém editoru a až pak je kopírovali a odesílali. Různé „kecálky“ typu Skype nebo ICQ tehdy člověku přišly jako zbytečnost pro zbohatlíky. Když jsme stahovali obrázky, sledovali jsme, jak se objevují postupně po velmi úzkých proužcích. A úplně nejhorší bylo, když vám matka oznámila, že kolem osmé bude volat babička, takže máte ten kabel teď hned odpojit, aby ho mohl vystřídat telefon.

Když na to člověk vzpomíná, přijde mu to jako stokrát větší rozdíl než mezi černobílou a barevnou televizí, který řešil jako dítě, ačkoliv je to jen pár let. Sám doma schovávám pár disket, CD s programy a podobné artefakty z minulosti, jen abych je mohl ukázat nevěřícím dětem, které budou historky o šnečím připojení a datových médiích menších než gigabajt považovat za povídačky. Pradávný CRT monitor uvidí jen na obrázku. Schovávat něco, co vám na stole zabíralo polovinu plochy, se mi nechce.

Sdílet

facebook twitter google+ linkedin email

Jeden komentář: “IT nostalgie aneb Uvěří nám tohle naše děti?”

  1. Petra napsal:

    :-)))

    Ano … v případě, že u sebe budete mít dostatečné množství důkazů, tak by uvěřit mohli.

    Osobně jsem si tou „změnou“ prošla a když se zpětně ohlédnu, tak se mi tomu nechce věřit ani mně samotné.